Input:

R 4/1959; Garance

č. 4/1959 Sb. rozh.
Kdy se může domáhat u soudu vyklizení nájemního předmětu jen jeden spoluvlastník, který nemá většinový podíl na domě, v němž byt je.
Rozhodující pro určení, zda jde o obytnou místnost, je rozhodnutí stavebního úřadu (§ 76 zák. č. 67/1956 Sb.) vydané podle §§ 23 a násl. správ, řádu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. října 1958, Cz 490/58.)
Pronajímatel žádal o přivolení k výpovědi z důvodu, že obývá v I. poschodí svého domu malý byt se svou manželkou, jejími rodiči a svými dvěma dětmi a potřebuje byt o kuchyni a předpokoji obývaný nájemcovou rodinou v přízemí pro svou rodinu.
Lidový soud v Chebu návrhu vyhověl v podstatě z těch důvodů, že jde o rodinný domek a že MNV v Chebu nemá námitek proti výpovědi.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudkem lidového soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Navrhovatel uváděl, žé je vlastníkem ideální poloviny rodinného domku a že vlastníky druhé ideální poloviny jsou rodiče jeho manželky. Podle toho pronajímatelův spoluvlastnický podíl nepředstavuje nadpoloviční většinu spoluvlastnických podílů. Neměl tedy soud ani v tvrzení žalující strany dostatečný podklad pro posouzení, zda navrhovatel je oprávněn sám žádat o přivolení k výpovědi (§ 135 obč. zák.). Je pravda, že i spoluvlastník, který nepředstavuje většinu spoluvlastnických hlasů, by mohl přesto být oprávněn k výpovědi (srov. rozhodnutí č. 20/1955 Sbírky rozhodnutí Čs. soudů). Mohl by totiž buď mít souhlas druhých spoluvlastníků s tímto opatřením, nebo by mohl být nedostatek tohoto souhlasu nahrazen rozhodnutím soudu podle § 135 odst. 1 posl. věta obč. zák., anebo konečně by jeho oprávnění samostatně s bytem disponovat mohlo mít důvod v dohodě spoluvlastníků o způsobu užívání společné věci.
Jestliže by tu byl některý z těchto případů, byl by navrhovatel i sám oprávněn podle hmotného práva k výpovědi nájemního poměru. Důsledně by mohl pak toto právo uplatnit sám i u soudu, neboť procesní právo je toliko prostředkem pro uplatňování a prosazování subjektivních práv stanovených hmotným právem. Má-li tedy např. při nechráněném nájmu mimosoudní výpověď menšinového spoluvlastníka, který je oprávněn s bytem samostatně disponovat podle dohody všech spoluvlastníků o způsobu hospodaření se společnou věcí podle § 135 odst. 1 obč. zák., nepochybně účinek ukončení nájemního poměru, nelze mu ani odpírat právo, aby provedení důsledků tohoto ukončení, tj. vyklizení nájemního předmětu, se u soudu domáhal rovněž sám.
Leč pro to, zda tu takový případ je, si soud vůbec neopatřil podklad.
Stížnost však je oprávněná i v jiných směrech.
Rozhodnutí otázky, zda jde o rodinný domek, je věcí právního posouzení, které přísluší soudu. Soud vzal za základ svého rozhodnutí sdělení odboru pro místní hospodářství a zemědělství rady MNV v Chebu ze dne 16. října 1957, že je nutno stavbu považovat W za rodinný domek, ačkoli toto sdělení je v rozporu se zprávou téhož orgánu z 2. července 1957 zastávající stanovisko opačné. Ani zpráva téhož orgánu z 12. prosince 1957 nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda je druhá místnost v podkroví obytná či nikoli, ačkoli tato skutečnost je patrně rozhodná pro posouzení, zda domek , splňuje