Input:

R 39/1968; Příspěvek na výživu rozvedeného manžela Garance

č. 39/1968 Sb. rozh.
Zákon o rodině odlišuje zřetelně i rozsahem vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely od vyživovací povinnosti povinnosti mezi manžely (§ 92 odst. 1 a § 91 odst. 2 zák. o rod.). Výši příspěvku na výživu rozvedeného manžela určují vedle schopností a možností povinného rozvedeného manžela pouze nezbytné potřeby rozvedeného manžela, který není schopen sám se živit.
I tehdy, byly-li poměry účastníků zatímně upraveny předběžným opatřením, rozhoduje soud o návrhu navrhovatelky na určení příspěvku odpůrce na její výživu ode dne zahájení řízení o něm (§ 98 odst. 1 zák. o rod., nikoli až ode dne zániku předběžného opatření; zjišťuje však, zda a kolik odpůrce plnil navrhovatelce na základě předběžného opatření, aby mohlo být event. plnění odpůrce na základě předběžného opatření započteno.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 12. 1967, 5 Cz 155/67.)
Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 3. 1965; návrhem ze dne 31. 5. 1965 požádala navrhovatelka o určení příspěvku odpůrce na její výživu ve výši 400 Kčs měsíčně. K odůvodnění návrhu uvedla zejména, že jí nepříznivý zdravotní stav brání v jakékoli výdělečné činnosti. Dodala, že před rozvodem manželství plnil již odpůrce vyživovací povinnost k ní rovněž částkou 400 Kčs měsíčně. V průběhu řízení se domáhala předběžného opatření s poukazem na to, že nemá žádných prostředků k obživě.
Usnesením ze dne 17. 3. 1966 zamítl okresní soud Praha-východ návrh na vydání předběžného opatření. Zdůraznil mj., že vydání předběžného opatření neodůvodňuje zatímní zjištění, podle něhož navrhovatelka - ač schopna ke konání lehčích prací - nevstoupila do vhodného zaměstnání.
Usnesením ze dne 4. 5. 1966 změnil krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně tak, že vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření a uložil odpůrci, aby platil navrhovatelce příspěvek na výživu ve výši 200 Kčs měsíčně počínaje dnem 1. 6. 1965; současně vyslovil, že "usnesení pozbude účinnosti právní mocí rozhodnutí ve věci samé".
Rozsudkem ze dne 30. 6. 1966 zavázal okresní soud Praha-východ odpůrce k povinnosti platit navrhovatelce příspěvek na výživu ve výši 300 Kčs měsíčně od 1. 6. 1965; k úhradě vzniklého nedoplatku povolil odpůrci měsíční splátky po 100 Kčs. Své rozhodnutí opřel okresní soud Praha-východ hlavně o závěr, že je navrhovatelka s to podle výsledků řízení jen zčásti hradit své potřeby (když její výdělečné možnosti vyjadřuje možnost docílení měsíčního příjmu 300-400 Kčs).
Rozsudkem ze dne 23. 8. 1966 změnil krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně tak, že stanovil "účinnost určeného výživného na 1. 9. 1966" s tím, že dnem 31. 8. 1966 "končí účinnost předběžného opatření, vydaného krajským soudem v Praze dne 4. 5. 1966"; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v podstatě potvrzen.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že byl těmito rozhodnutími porušen zákon a zrušil je.
Z odůvodnění:
Základním nedostatkem uvedených rozhodnutí soudů obou stupňů je, že byla vydána po neúplném objasňování skutečného stavu věci. Soudy obou stupňů shromážděné skutkové podklady nedovolovaly především