Input:

38/1999 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 1999 ve věci návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Garance

č. 38/1999 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 3. února 1999 ve věci návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 1999 v plénu o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb.
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Dne 16. července 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”) návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „branný zákon”) a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „trestní zákon”). Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh se odvolává též na § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, a předloží v takovém případě věc Ústavnímu soudu.
Protože dne 22. července 1998 byl jiným senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení těchže právních norem, byl tento návrh odmítnut pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1998 sp. zn. Pl. ÚS 21/98 z toho důvodu, že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené.
Ústavní soud zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh. Z toho plyne, že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.
Návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je upraven v § 21 a 22 branného zákona. Služební povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 branného zákona se upravuje celkem pět důvodů umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona, z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro uvedený trestný čin.
V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské služby povolat a dbát na