Input:

R 38/1968 (tr.); I. Dokazování.; II. Dokazování.; III. Dokazování.; IV. Dokazování Garance

č. 38/1968 Sb. rozh. tr.
I. Výslech obviněného je jedním z důkazních prostředků podle trestního řádu. Odporuje však ustanovení § 91 odst. 1 věta druhá a § 164 odst. 3 poslední věta tr. ř., je-li tento výslech prováděn opakovaně jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obviněného; obviněný nesmí být k doznání donucován žádným způsobem, tedy ani neustálým opakováním jeho výslechu.
II. Vina obviněného musí být prokázána na základě důkazů, provedených v souladu s trestním řádem. Nelze usuzovat na vinu obviněného ze způsobu obhajoby, např. z toho, že obviněný záměrně vypovídal nepravdu, popíral určité skutečnosti nebo se snažil svést vyslýchající orgány na falešnou stopu apod.; takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny a s vyhledávací zásadou, uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř.
III. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jenom, je-li věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy.
IV. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru.
(Rozsudek Nejvyššího soudu z 9. dubna 1968, 7 Tz 11/68.)
Rozsudkem okresního soudu v Olomouci z 30. června 1967 sp. zn. 5 T 67/67 byl obviněný uznán vinným, že 25. dubna 1965 v Š. v objektu psychiatrické léčebny v době od 20 hod. 30 min. do 21 hod. 30 min. ze sadistických pohnutek způsobil pacientce této léčebny A těžké zranění genitálií a břišní dutiny a dále několika údery nezjištěným předmětem do obličeje jí způsobil na pravém spánku dva a půl cm dlouhou tržně zhmožděnou ránu a tržně zhmožděnou ránu na horním rtu, sahající od nosní přepážky až ke spodnímu okraji rtu, načež ji bez pomoci zanechal na odlehlém místě, ačkoli musel předpokládat, že tomuto zranění podlehne, k čemuž také 26. dubna 1965 v ranních hodinách v době asi mezi 6 hod. 15 min. a 6 hod. 45 min. došlo, tedy jiného úmyslně usmrtil, čímž spáchal trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu smrti.
Krajský soud v Ostravě k odvolání obviněného a jeho matky rozsudkem z 28. září 1967 sp. zn. 7 To 199/67 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. rozsudek okresního soudu v Olomouci a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.
Ve stížnosti pro porušení zákona generální prokurátor namítal mj. ohledně zprošťujícího výroku, že krajský soud v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. nehodnotil provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nehodnotil je objektivně, ale jednostranně ve prospěch obviněného, a v důsledku toho dospěl k nesprávným závěrům o jeho vině.
Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon mj. v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. Ve zprošťujícím výroku o vině však porušení zákona Nejvyšší soud neshledal.
Z odůvodnění:
Okresní soud opřel výrok o vině