č. 3730/2018 Sb. NSS, Kompetenční spory: pravomoc k rozhodnutí o právech k dobývacím prostorům Garance
č. 3730/2018 Sb. NSS
Kompetenční spory: pravomoc k rozhodnutí o právech k dobývacím prostorům
k § 25 a násl. zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákonů č. 541/1991 Sb. a č. 257/2013 Sb.
k § 142 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
O návrhu na určení existence práv k dobývacím prostorům (§ 25 a násl. zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon) jsou příslušné rozhodovat obvodní báňské úřady postupem dle § 142 správního řádu.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 12. 2017, čj. Konf 18/2016-63)
Prejudikatura: č. 485/2005 Sb. NSS.
Věc: Spor o pravomoc mezi Obvodním báňským úřadem pro území kraje Ústeckého a Nejvyšším soudem, za účasti žalobkyně společnosti s ručením omezeným A.G. Service a žalované akciové společnosti KÁMEN Zbraslav, o určení práv k dobývacím prostorům.
Žalobou ze dne 14. 4. 2011 podanou u Okresního soudu v Litoměřicích se žalobkyně domáhala určení, že jí spolu s Ing. Liborem V. náleží dobývací prostory Litochovice, Dobkovičky a Litochovice I. a dále že jí a Ing. Liboru V. náleží práva k uvedeným dobývacím prostorům. Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, čj. 7 C 33/2012-176, zamítl. Ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyni a Ing. Liboru V., každému ideálním podílem 1/2 i. d., náleží uvedené dobývací prostory. Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyni a Ing. Liboru V. náleží práva k uvedeným dobývacím prostorům, jako složka jejich podniku, který nabyli na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené s Fondem národního majetku České republiky. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že dobývací prostor není věcí ve smyslu hmotného práva a nemůže být ani předmětem vlastnictví. Jedná se o oprávnění k pozemku, které se váže k ložisku výhradního nerostu nezávisle na vlastnictví pozemku a zakládá oprávnění k dobývání tohoto ložiska. Žalobkyně navíc nebyla sama aktivně legitimována, neboť se domáhala určení práv nejen svých, ale též třetího subjektu (Ing. Libora V.), který však nebyl účastníkem řízení.
Žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, čj. 84 Co 2/2014-213, potvrdil napadený rozsudek okresního soudu, neboť se s jeho závěry ztotožnil.
Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, čj. 22 Cdo 81/2015-244, výrokem I. odmítl dovolání směřující proti té části výroku I. krajského soudu, jímž potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu (výrok o určení vlastnických práv k dobývacím prostorům); výrokem II. zrušil tu část výroku I. krajského soudu, jímž potvrdil výrok II. rozsudku okresního soudu (výrok o právech k dobývacím prostorům) a v tomto rozsahu řízení zastavil; výrokem III. věc postoupil obvodnímu báňskému úřadu. Nejvyšší soud odůvodnil částečné odmítnutí dovolání tím, že žalobkyně pouze naznačila svůj nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu, neuvedla však žádnou věcnou argumentaci a polemiku s důvody rozhodnutí. Dále vyložil, že dobývací prostor je územně vymezeným prostorem, k němuž se…
