č. 3700/2018 Sb. NSS; Kompetenční spory: rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu

Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:
  • A
  • A
č. 3700/2018 Sb. NSS
Kompetenční spory: rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu
k § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
Jestliže správce daně v rámci daňové exekuce sjednal s řidiči přepravní společnosti spolupráci při převozu zajištěných movitých věcí (pohonných hmot) do daňového skladu, je k rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu příslušný soud (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 12. 2017, čj. Konf 22/2017-6)
Věc: Spor o pravomoc mezi Městským soudem v Praze a Odvolacím finančním ředitelstvím, za účasti žalobkyně společnosti s ručením omezeným JASA a žalovaného Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, ve věci nákladů na přepravu.

Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 17. 1. 2014 rozhodnutí, kterým přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť zaměstnanci žalobkyně jako řidiči přepravili pohonné hmoty, které vezli v cisternách z Rozvadova, kde bylo provedeno místní šetření k soupisu a zajištění movitých věcí jiného daňového subjektu, do daňového skladu v Třemošné poté, co tyto pohonné hmoty byly zajištěny v rámci daňové exekuce probíhající jiného daňového subjektu.
Původní nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení však činil 135 181 Kč, neboť si nárokovala náhradu nákladů též za trasu Benešov – Ingolstadt – Rozvadov, tedy první část cesty, z místa odkud pohonné hmoty vezla, nicméně byla jí přiznána náhrada nákladů pouze za přepravu na trase z místa soupisu do místa uskladnění. Z toho důvodu podala proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání.
Odvolací finanční ředitelství (odpůrce) rozhodnutí správce daně I. stupně zrušilo a řízení zastavilo, neboť bylo toho názoru, že správce daně v dané situaci nesprávně aplikoval § 107 daňového řádu. Odpůrce dospěl k závěru, že žalobkyně v rámci daňové exekuce jiného daňového subjektu nebyla třetí osobou ve smyslu § 22 daňového řádu, neboť v rámci svého postavení neměla žádná práva ani povinnosti v rámci správy daňových záležitostí jiného daňového subjektu. Správce daně nebyl oprávněn žalobkyni uložit, aby něco vykonala apod. Správce daně fakticky prováděl výkon své pravomoci v rámci správy daní. Pokud správce daně nemá možnost provést veškeré nutné činnosti pouze prostřednictvím úředních osob, lze sjednat provedení prací jinou osobou. Dle odpůrce se však v takovém případě jedná o standardní soukromoprávní závazek, kdy správce daně nevystupuje jako nositel státní moci, ale jako rovnocenná strana uzavřeného kontraktu. Nárok na náhradu za poskytnuté služby je tedy dle jeho názoru nutno vypořádat v rámci vzniklého smluvního vztahu mezi jeho stranami.
Ačkoliv odpůrce zrušil rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 daňového řádu, nesouhlasil pouze s formou, jakou se správce daně s uplatněným nárokem vypořádal. Ohledně oprávněnosti nároku na částku 67 954 Kč nevznikl spor, proto po zrušení rozhodnutí došlo k jejímu započtení.
Ohledně zbytku nárokované částky, tj. 67 227 Kč s příslušenstvím, se
 
 Nahoru