Input:

č. 37/1967 Sb. rozh., Garance

č. 37/1967 Sb. rozh.
V případech, v nichž přiznání invalidního důchodu v nejvyšší výměře podle § 8 zák. č. 150/1961 Sb. nedošlo do 30. dubna 1965, nemůže již k přiznání tohoto důchodu dojít, a to ani tehdy, když podmínky pro takový důchod se splnily před 1. květnem 1965. Pracovník v takovém případě má nárok na invalidní důchod při pracovním úrazu podle zákona č. 101/1964 Sb. a nárok na náhradu ztráty na výdělku.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1966, 6 Cz 125/66.)
Rozhodnutím Státního úřadu sociálního zabezpečení byl navrhovateli přiznán podle § 16 zák. č. 55/1956 Sb. od 22. 12. 1964 invalidní důchod při pracovním úrazu. Dalším rozhodnutím odpůrce ze dne 7. 7. 1965 pak byl zamítnut návrh navrhovatele na přiznání invalidního důchodu v nejvyšší míře podle § 8 zák. č. 150/1961 Sb. s poukazem na ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 30/1965 Sb.
Navrhovatel ve svém opravném prostředku namítal, že všechny podmínky pro invalidní důchod podle § 8 zák. č. 150/1961 Sb. byly plněny ještě za platnosti tohoto zákona a že proto měl odpůrce podle tohoto zákona postupovat.
Krajský soud v Brně zrušil napadené rozhodnutí odpůrce s odůvodněním, že navrhovatel předložil dne 25. 4. 1965 odpůrci prohlášení svého zaměstnavatele, kterým tento uznal ve smyslu § 7 vyhl. č. 7/1962 Sb. svoji odpovědnost za navrhovatelův pracovní úraz. Tím vznikl nárok navrhovatele na invalidní důchod podle § 8 zák. č. 150/1961 Sb. ještě za platnosti tohoto zákona a proto byl odpůrce povinen tento důchod mu přiznat. Ustanovení § 28 odst. 2 zák. č. 30/1965 Sb. nelze podle názoru krajského soudu v Brně použít, protože tento zákon nabyl účinnosti teprve dnem 1. 5. 1965 a proto jej nelze použít, i když o důchodovém nároku bylo rozhodováno až za účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že usnesením krajského soudu v Brně byl porušen zákon a toto usnesení zrušil.
Z odůvodnění:
Úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, provedená zákonem č. 150/1961 Sb., navazovala - pokud jde o náhradu ušlého výdělku po pracovním úrazu - úzce na předpisy o sociálním zabezpečení. Jestliže se pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které podnik odpovídal, stal plně invalidní, náležel mu podle § 8 odst. 1 zák. č. 150/1961 Sb. invalidní důchod v nejvyšší míře podle předpisů o sociálním zabezpečení. Nárok na náhradu ušlého výdělku měl pracovník jen za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 vyhl. č. 7/1962 Sb., když jeho původní výdělek byl alespoň o 10 % vyšší než invalidní důchod v nejvyšší míře podle § 8 zák. č. 150/1961 Sb. Obdobná návaznost na předpisy o sociálním zabezpečení byla obsažena i v § 5 vyhl. č. 7/1962 Sb. Úpravě, podle níž se ušlý výdělek při invaliditě pracovníka hradil především invalidním důchodem v nejvyšší míře, odpovídala i úprava povinností odpovědného podniku k náhradě dávek z důchodového zabezpečení, obsažená v § 17 a násl. zák. č. 150/1961 Sb.
Tuto úzkou návaznost na předpisy sociálního zabezpečení zákon č. 30/1965 Sb. o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání nezná. Podle ustanovení § 8 cit. zákona nemá již poškozený pracovník jiné důchodové nároky, než jak jsou upraveny