Input:

R 35/1957 (tr.); Garance

č. 35/1957 Sb. rozh. tr.
Při posuzování otázky odpovědnosti za jízdu vlaků, zejména však drobných vozidel železničních (na př. motorových vozíků) ve stanici musí soud zjišťovat, zda vedle dopravních předpisů (D-2) neobsahují ustanovení o tom staniční předpisy vydané pro tu nebo onu železniční stanici.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. března 1957, 1 Tz 20/57.)
Obviněný byl žalován pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 222 odst. 1 tr. zák. proto, že v železniční stanici v H jako signalista nepostavil jízdní cestu pro motorový vozík, ačkoli k tomu dostal rozkaz výpravčího, čímž zavinil vykolejení tohoto vozíku a těžké zranění zaměstnance jedoucího na vozíku.
Lidový soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 15. 8. 1956 zprostil obviněného podle § 162 písm a) tr. ř. (1950) žaloby. Lidový soud zjistil, že obviněný sice přijal telefonický příkaz výpravčího k postavení jízdní dráhy pro motorový vozík, že však neohlásil výpravčímu provedení daného rozkazu. Jestliže přesto výpravčí dal rozkaz k odjezdu vozíku, aniž vyčkal hlášení obviněného, že výměna je správně postavena, zavinil podle závěru lidového soudu nehodu, k níž došlo, výpravčí a ne obviněný. Tento rozsudek se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu zrušil rozsudek lidového soudu a tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že lidový soud rozhodl, aniž měl skutkový stav zcela objasněný, čímž porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. 1950.
Stížnosti pro porušení zákona je v podstatě přisvědčiti.
K těžké újmě na zdraví zaměstnance jedoucího na motorovém vozíku došlo při přejíždění motorového vozíku z koleje č. 4 na kolej č. 1, poněvadž výměna, která měla bezpečnou cestu umožnit, nebyla postavena, takže~ motorový vozík vykolejil. Výměnu měl postavit obviněný na příkaz výpravčího. Výpravčí jako svědek uvádí, že obviněnému dal k postavení cesty pro motorový vozík telefonický příkaz, a že obviněný přijetí příkazu telefonicky potvrdil. Totéž v podstatě potvrdil další svědek, který – jak uvádí – telefonický rozhovor výpravčího a obviněného vyslechl. Obviněný však popřel, že takový příkaz obdržel a že jeho přijetí výpravčímu ihned potvrdil.
Při zkoumání otázky zavinění u obviněného však vycházel lidový soud z názoru, že pro bezpečnost jízdy na železnici je nutné, aby vždy signalista ohlásil provedení daného rozkazu a že teprve pak může být dán rozkaz k odjezdu vozidla. Byl-li dán dříve, nezodpovídá za následky tím vzniklé signalista. Proto se omezil soud jen na zjištění, zda výpravčí postupoval tímto způsobem, a když zjistil, že dal příkaz k odjezdu motorového vozíku, aniž vyčkal hlášení obviněného, že výměna je správně postavena, došel k závěru, že vyšinutí vozíku a tudíž i těžkou újmu na zdraví poškozeného obviněný nezavinil.
Jízdu vlaků i jízdu drobných vozidel upravují dopravní předpisy D-2. V; souzeném případě šlo o jízdu motorového vozíku, tedy drobného vozidla. Dopravní předpisy nemají ustanovení, které by nařizovalo výpravčímu, že musí počkat s odjezdem drobného vozidla do okamžiku, kdy mu signalista ohlásí správnou polohu výměny pro