Input:

R 34/1960; Domácnost - společná Garance

č. 34/1960 Sb. rozh.
K výkladu pojmu "společná domácnost" podle § 528 obč. zák.
(Rozhodnutí lidového soudu civilního v Praze z 19. října 1959, 5 C 185/59.)
Zůstavitel, který zemřel dne 14. 7. 1958 bez zanechání dědiců I. skupiny, pořídil o svém majetku jen z nepatrné části. Co do zbytku bylo rozhodnut, zda tu jsou dědici druhé skupiny, či zda dědictví připadne jako odúmrť státu.
Jako jeden z dědiců druhé skupiny přicházel v úvahu žalobce, syn zesnulé manželky zůstavitele, který - jak je nepochybné - bydlel až do smrti zůstavitele v témže bytě. Státní notářství již samo podrobně zjišťovalo, zda tu jsou dány všechny předpoklady pro aplikaci § 528 obč. zák., protože však šlo o sporné skutečnosti, poukázalo žalobce, aby se zjištění svého dědického práva domáhal proti kadukáři žalobou.
Žalobce podal pak u lidového soudu civilního v Praze na Čs. stát žalobu na zjištění dědického práva, v níž tvrdil, že se zůstavitelem nejen bydlel ve společném bytě, ale i ve společné domácnosti, že s ním vedl společné spotřební hospodářství, že obstarával, popř. zajišťoval se svou manželkou provedení prací vyplývajících z provozu společné domácnosti se zůstavitelem a přispíval na úhradu této společné domácnosti.
Lidový soud civilní v Praze rozsudkem, který se stal pravomocným, žalobu zamítl.
Odůvodnění:
Na základě provedeného dokazování zjistil soud, že vztah zesnulého k žalobci lze rozdělit do dvou časových období.
Prvé časové období sahá do dne 13. 5. 1957. Do té doby bylo možno skutečně hovořit o společné domácnosti i po ekonomické stránce. Hospodyně zesnulého do té doby vařila jak zesnulému, tak i žalobci a jeho manželce (těmto arci jen večeře a v sobotu a v neděli), v celém bytě uklízela, topila. V této době zesnulý přispíval na náklady domácnosti (včetně stravování hospodyně a jejího kapesného) částkou 525 Kčs, kterou předával žalobci. Výdaj spojený s vařením a úklidem, zpravidla asi do částky 1200 Kčs. Náklad na činži, spotřebu plynu, elektřiny a telefonu platili zesnulý a žalobce na polovic.
Zásadní změna nastala, když žalobce odevzdal dne 13. 5. 1957 zesnulému dopis, v kterém žalobce zůstaviteli sděloval, že žalobce s manželkou si napříště budou vařit sami, stejně i uklízet, že již žádné služby od hospodyně zesnulého si nepřejí.
Po tomto dopise se situace vytvořila asi takto: zesnulý dával své hospodyni měsíčně 725 Kčs, a to přímo do rukou, v čemž bylo její kapesné 125 Kčs. Částka 600 Kčs byla určena pro výživu jeho a hospodyně. Tato také od té doby uklízela pouze v pokojích obývaných zesnulým a ve společném příslušenství s žalobcem. Za to jí dával žalobce měsíčně 50 Kčs. Placení činže, plynu, elektřiny a telefonu zůstalo i nadále stejné, tj. každý přispíval polovinou. Z částky 600 Kčs platila hospodyně pouze náklady