Input:

R 34/1959 (tr.); Garance

č. 34/1959 Sb. rozh. tr.
Závěr soudu, že nepodmíněný trest odnětí svobody je důvodný proto, že obžalovaný byl již trestán, aniž soud zkoumá závažnost předchozího trestného činu (event. přestupku) a všechny významné okolnosti pro odhalení sklonů obžalovaného apod., je výrazem mechanického posouzení předchozího odsouzení obžalovaného, jež může vést k netřídnímu rozhodnutí a tím tedy k porušení zákona.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. června 1959, 4 Tz 19/59.)
Obžalovaný se spolu s dalšími dvěma obžalovanými dne 11. června 1958 serval ve Vranovské Vsi, když se předtím přivedl do podnapilosti.
Lidový soud ve Znojmě odsoudil mimo další obžalované obžalovaného B. za trestný čin rvačky podle § 223 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce.
Krajský soud v Brně usnesením zamítl odvolání obžalovaného B1 který napadal rozsudek lidového soudu jak pro výrok o vině, tak i pro výrok o trestu.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu zrušil usnesení krajského soudu a k odvolání obžalovaného zrušil i rozsudek lidového soudu ve výroku, jímž bylo vysloveno, že odsouzení obžalovaného B. je nepodmíněné a výkon trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků.
Z odůvodnění:
Předseda Nejvyššího soudu dovozuje, že usnesením krajského soudu byl porušen zákon v ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák. tím, že byl obžalovanému uložen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoliv se jedná o dělníka, který jinak vede řádný život pracujícího člověka a o trestný čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost není nijak zvlášť závažný.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení které mu předcházelo, v rozsahu uvedeném v ustanovení § 293 odst. 1 tr. ř. a shledal, že napadeným usnesením krajského soudu byl porušen zákon ve směrech uplatňovaných stížností pro porušení zákona.
Přitom pokud jde o výrok o vině obžalovaného B. trestným činem rvačky podle § 223 odst. 1 tr. zák., nelze – jak zdůrazňuje též stížnost pro porušení zákona – rozhodnutím nižších soudů nic vytýkat.
Závěr, že se také tento obžalovaný dopustil uvedeného trestného činu podle § 223 odst. 1 tr. zák., má dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, zejména – jak dovodil lidový soud – ve výpovědi spoluobžalovaného G., který výslovně uvedl, že všichni tři obžalovaní B., G. i S. se společně rvali. Tato výpověď obžalovaného G. je podepřena i výpověďmi svědků, že obžalovaný B. přesto, že jej uvedení svědci zrazovali od toho, aby se vmísil do hádky mezi G. a S., a ač mu v tom přímo bránili, nedal se odradit a vešel do místnosti, kde pak došlo ke rvačce mezi obžalovanými. Skutečnost, že po celou dobu všichni tři obžalovaní stále spolu nezápasili, ale kromě rvačky ve třech také chvíli na sebe útočili jen dva z nich, je nerozhodná.
Ve výroku o vině nejsou tudíž rozhodnutí nižších soudů chybná.
Krajský soud svým usnesením, jímž zamítl odvolání obžalovaného B. však porušil zákon v ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák.
Krátkodobý trest odnětí svobody (v trvání tří měsíců) u pachatele z řad pracujících, nemůže zpravidla splnit účel trestu ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b). c) tr. zák. Nejedná-li se o pachatele, který