Input:

R 31/1961; Exekuce. Řízení před soudem. Výchova nezletilých dětí Garance

č. 31/1961 Sb. rozh.
Jak postupovat v případech, kdy rodič, kterému bylo dítě dáno soudem do výchovy, vymáhá na druhém rodiči exekučně výživné i za dobu, po kterou dítě u sebe fakticky nemá.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. ledna 1961, 3 Cz 5/61.)
Děti rozvedených manželů byly svěřeny do výživy a výchovy matky, otci bylo uloženo platit výživné, podle poslední úpravy 250 Kčs na každé dítě; posléze byl upraven styk otce s dětmi. Dne 19. června 1960 přijely děti k otci, aby u něho pobyly o prázdninách tři týdny podle soudní úpravy styku. K matce se však již nevrátily, ač ona se toho domáhala. Otec navrhl dne 4. srpna 1960, aby mu děti byly nadále svěřeny do výchovy. O tomto návrhu otce dosud opatrovnickým soudem není rozhodnuto.
Dne 28. července 1960 navrhla matka v zastoupení dětí exekuci na plat otcův pro nedoplatek výživného za dobu od 1. června do 31. července 1960 v částce 1050 Kčs a pro běžné výživné v částce 750 Kčs od 1. srpna 1960. Usnesení obvodního soudu pro Prahu 7 byla exekuce povolena podle návrhu. Dlužník podal proti povolujícímu usnesení námitky a zároveň žádal o odklad exekuce.
Obvodní soud pro Prahu 7 povolil odklad exekuce podle § 443 o. s. ř.
Městský soud v Praze změnil rozhodnutí prvé stolice tak, že návrh na odklad exekuce zamítl. Správně poukázal na to, že může jít o odklad exekuce podle § 444 nikoliv § 443 o. s. ř., ale ve věci měl za to, že podmínky pro odklad exekuce v daném případě splněny nebyly.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh dlužníka na odklad exekuce, byl porušen zákon.
Odůvodnění:
V soudní praxi jsou případy, a to ne zcela ojedinělé, v nichž dítě, které bylo svěřeno jednomu rodiči, je v péči rodiče druhého, který podle soudního rozhodnutí má na ně platit výživné k rukám rodiče prvního. Rodič, u něhož dítě fakticky je, zpravidla se domáhá toho, aby opatrovnický soud změnil rozhodnutí o výživě a výchově dítěte v jeho prospěch. Jestliže rodič, kterému dítě bylo svěřeno do výživy, nevymáhá v zastoupení dítěte na druhém rodiči soudem stanovené výživné za dobu, po kterou dítě je u druhého rodiče, nečiní věc potíží a je jen na opatrovnickém soudu, aby urychleně rozhodl o podnětu na novou úpravu výchovy dítěte. Jestliže však rodič, kterému bylo dítě dáno soudem do výchovy, vymáhá jako zákonný zástupce na druhém rodiči exekučně výživné i za dobu, po kterou dítě fakticky nemá, nastane složitá situace. Změní-li totiž po povolení exekuce opatrovnický soud původní rozhodnutí o výchově dítěte tak, že je svěří do výchovy tomu rodiči, který je dosud ve výchově neměl a platil jen výživné, pak tento rodič již vymožené částky výživného zpravidla ztratí. Pak ovšem je dvojnásobně zatížen, a to jednak náklady na skutečnou výživu dítěte, které po určitou dobu pouze fakticky u něho bylo, jednak placením výživného v penězích na dítě k rukám rodiče, který dítě u sebe fakticky nemá a tedy je nevyživuje. Aby této případné křivdy byl dlužník uchráněn, mají soudy použít vhodných prostředků, které jim náš právní řád poskytuje.
V zájmu urychleného podání exekučních návrhů na