Input:

č. 30/1957 Sb. rozh. tr., Garance

č. 30/1957 Sb. rozh. tr.
Skutečnost, že obviněný byl podle ustanovení zákona o právu rodinném povinen platit výživné pro své dítě, ještě sama o sobě nestačí pro závěr o jeho zavinění s hlediska trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 210 odst. 1 tr. zák.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 21. února 1957, 1 Tz 19/57.)
Lidový soud v Jaroměři uznal obviněného vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 210 odst. 1 tr. zák. Podle odůvodnění rozsudku obviněný sice platil od 1. června 1956 běžné výživné pro své nezletilé dítě žijící u matky, resp. u jejího otce, částkou 300 Kčs měsíčně, avšak nezaplatil dlužné výživné ve výši 3.500 Kčs za rok 1955 a za půl roku 1956, ačkoli jeho průměrný výdělek v té době činil 1.600 Kčs měsíčně. Tento rozsudek se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu zrušil rozsudek lidového soudu a tomuto uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že lidový soud nepřezkoumal obhajobu obviněného, která je rozhodná pro posouzení zavinění.
Stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Obviněný hájil se tím, že měl s manželkou (a matkou dítěte) smluveno, když se s ní v r. 1954 rozcházel, že jí ponechá nábytek a že proto na výživné pro svého syna, který zůstal v její péči, bude nadále platit pouze rodinný přídavek na dítě, který dostával se svým platem. Na jaře 1956 však žádala manželka o placení výživného a obviněný se u lidového soudu zavázal na dítě platit 300 Kčs měsíčně a zaplatit na dlužné výživné částku 5.000 Kčs (za rok 1955 a do června 1956). Obviněný se dále hájil tím, že tento svůj závazek skutečně také plnil, běžné výživné platil a na dlužné výživné zaplatil 1.500 Kčs a že zbytek, na který nemohl peníze sehnat půjčkou, ač se o to snažil v peněžním