Input:

č. 30/1957 Sb. rozh. obč., Garance

č. 30/1957 Sb. rozh. obč.
Spoluzavinil-li ten, kdo pečoval o osoby odkázané na něho výživou, svoji smrt, nelze při posuzování rozsahu nároku těchto osob proti škůdci podle § 356 obč. zák. použít ustanovení § 340 obč. zák., nýbrž ustanovení § 348 obč. zák.
(Rozhodnutí krajského soudu v Čes. Budějovicích z 5. července 1956, 3 Co 441/56).
Nezletilý žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody, která mu vznikla tím, že zaviněním žalovaného přišla o život jeho jediná živitelka, matka.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a přednesl mimo jiné, že matka žalobcova ve značné míře svou smrt spoluzavinila.
Lidový soud v Táboře vycházeje z právního názoru, že případné spoluzavinění usmrceného živitele je při uplatňování nároku osob výživou na usmrceného odkázaných podle § 356 obč. zák. posuzovat s hlediska ustanovení § 340 obč. zák. o společné a nerozdílné odpovědnosti všech škůdců, vyhověl žalobě. Má za to, že žalovaný jako provozovatel motorového vozidla musí, když k projednání dědictví po usmrcené matce nezl. žalobce nedošlo (§ 320 o. s. ř.), sám nést celou škodu, protože nelze dovodit ani případný přechod podílu odpovědnosti usmrcené na nezl. žalobce jako dědice (§ 333 obč. zák ).
Krajský soud zrušil rozsudek lidového soudu a vrátil mu věc k dalšímu jednání a novému rozhodnutí. K otázce, o kterou jde, uvedl
v odůvodnění:
Nárok osob odkázaných svou výživou na usmrceného na náhradu toho, co jim smrtí živitele ušlo (§ 356 obč. zák.), není samostatným nárokem těchto osob, nýbrž jen nárokem odvozeným ze škody usmrceného. V praxi i teorii se zde mluví o t. zv. škodě nepřímé, neboť škoda postihla přímo především usmrceného a osoby výživou odkázané na usmrceného trpí újmou jen v důsledku svého vztahu k usmrcenému. Ustanovení § 356 obč. zák., které poskytuje těmto osobám nárok na náhradu škody, je výjimečným ustanovením, kdy je nutno hradit tuto t. zv. škodu nepřímou. Při řešení otázky, zda při posuzování rozsahu této náhrady lze přihlížet i ke spoluzavinění usmrceného živitele podle § 348 obč. zák., neboť osoby výživou na usmrceného odkázané budou zpravidla b^z viny na usmrcení svého živitele, nelze pominout, že by docházelo k ničím neodůvodněnému rozdílu mezi nárokem samého poškozeného i v případě, kde by zranění mělo za následek jeho úplnou pracovní neschopnost, ba bezmocnost, protože by