Input:

R 3/1960; Pracovní poměr Garance

č. 3/1960 Sb. rozh.
Právní postavení domáckých dělníků.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 4. července 1959, Cz 176/59.)
Žalobkyně se domáhala na žalovaném podniku místního hospodářství zaplacení částky 3082 Kčs s tím, že za trvání poměru domácké dělnice u žalovaného podniku jí nebyla přidělena práce, ačkoli se o ni hlásila a byla ochotna ji konat.
Lidový soud civilní v Praze vyslovil povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2100 Kčs do 15 dnů pod exekucí. Dospěl k závěru, že došlo mezi účastníky ke vzniku pracovního poměru, a pokud tento nebyl zrušen, je žalovaný podnik povinen žalobkyni zaměstnávat a přidělovat jí práci tak, aby dosáhla průměrného výdělku, neboť i o odměňování práce domáckých dělníků platí stejná ustanovení jako o odměňování jiných pracovníků. Skutečnost, že v I. čtvrtletí bylo přiděleno žalobkyni mimořádné množství práce v předpokladu, že v dalším čtvrtletí tak podnik nebude moci postupovat, není důvodem k nepřiznání nároku, nebyl-li tento předpoklad žalobkyni ani sdělen a není-li také dokázáno, že by s tím žalobkyně souhlasila.
Krajský soud v Praze žalobě rozšířené o nárok na přiznání ušlého výdělku za další měsíce vyhověl a uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 3082,49 Kčs. Podle odůvodnění rozsudku obvodní národní výbory postupují při zrušení právního poměru domáckých dělníků v souhlase s ustanoveními dekretu č. 88/1945 Sb. I když lze, jak krajský soud uvádí, připustit, že výhledově bude práce domáckých dělníků v budoucnosti zatlačována do pozadí, má v současném stavu vývoje své plné oprávnění, jak z hlediska podnikatelů domácké práce, tak z hlediska domáckých pracovníků. Má význam zejména pro osoby se změněnou pracovní schopností nebo pro osoby, které z různých důvodů nemohou vykonávat práci mimo své vlastní bydliště. I domáčtí pracovníci jsou odborně organizováni a zúčastňují se odborových a stranických schůzí. Je věcí organizace práce, aby jim práce nebyla přidělována v takovém rozsahu, aby přerůstala řemeslné podnikání. V dalším se dovolává krajský soud ustanovení § 22 č. 5, § 23 č. 1, § 35 odst. 2 dekr. č. 104/1945 Sb., uvádí, že dekret č. 88/1945 Sb. nemá, pokud jde o domácké dělníky, výjimky, dále, že zákony č. 54 a 55/1956 Sb. staví co do nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení domácké dělníky ostatním zaměstnancům na roveň. Ustanovení § 5 zák. č. 67/1951 Sb. vztahuje se i na pracoviště domáckých dělníků. Z ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 3/1954 Sb. plyne, že zákon předpokládá, že obě smluvní strany mohou mít vliv na zrušení existujícího právního poměru mezi podnikatelem domácké práce a domáckým dělníkem.
Krajský soud dospívá k závěru, že pracovní poměr žalobkyně trval v době, za niž je požadována náhrada ušlého výdělku a přísluší jí proto nároky podle § 1162 o. z. o., a to podle posledního výdělkového průměru, ježto v tomto směru platí obdoba jak podle zákona o dovolené, tak i podle ustanovení vyhlášky státní mzdové komise č. 77/1954 Sb. a podle § 2 zák. č. 64/1950 Sb.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Jde o to, zda právní poměr, jehož obsahem je práce vykonávaná po