Input:

R 29/1965; Řízení před soudem. Smlouva Garance

č. 29/1965 Sb. rozh.
Pro rozhodování o vrácení přeplatku na pracovních příjmech státního zaměstnance není za trvání pracovního poměru dána pravomoc soudu. Při rozhodování o vrácení přeplatku nutno zkoumat, zda příjemce pobíral přeplatek v dobré víře.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 1965, 2 Cz 129/64.)
Žalobce, Závodní ústav národního zdraví v P., se domáhal žalobou podanou dne 19. 4. 1963 na žalované vrácení přeplatku na pracovních příjmech za dobu od 1. 2. 1960 do března 1962 v částce 6210,60 Kčs s přísl. a s 10 % národního pojištění z této částky. Žalovaná jako zdravotní sestra v uvedené době konala společně s lékaři pohotovostní služby na dole R. Za takto odpracované hodiny byly jí vypláceny odměny za pohotovostní službu, ačkoliv u ní nešlo o službu nad její normální pracovní dobu.
Žalovaná namítala, že odměny pobírala v dobré víře; nedostávala výplatní pásku, z níž by bylo patrno, že jde o odměny za práci přes čas a domnívala se, že zvýšený plat je odměnou za ošetřování pracovníků jiných dolů, kteří docházeli v době pohotovostní služby na důl R. Svou dobrou víru odůvodňovala později i tím, že je jí poskytována záloha na slíbenou platovou úpravu.
Okresní soud v Karlových Varech uznal žalovanou povinnou zaplatit částku 3105,30 Kčs s přísl. a 10 % národního pojištění z přiznané částky, jakož i soudní poplatek 124,- Kčs. Ve zbytku žalobu zamítl. Okresní soud posoudil žalobní nárok podle zák. č. 71/1958 Sb. a došel k závěru, že také na straně žalobce bylo zaviněná; jeho míru ve smyslu § 3 odst. 2 cit. zák. určil 50 %.
Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků změnil rozsudek prvého stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci další částku 1035,10 Kčs s přísl. a 10 % národního pojištění z této částky a další soudní poplatek 164,80 Kčs. Odvolací soud posoudil žalobní nárok podle § 360 obč. zák. z r. 1950 v souvislosti s usnesením vlády z 10. 4. 1957, které bylo uveřejněno sekretariátem státní mzdové komise v částce 39/1957 Ú. l. V odůvodnění uvedl, že bylo bezpečně prokázáno, že žalovaná přijala přeplatky s plným vědomím jako odměnu za přesčasové hodiny, které neodpracovala. Přesto žalobě nevyhověl v celém rozsahu, ale jen dvěma třetinami, protože vzal v úvahu, že hlavní sestra jí slíbila zvýšení platu za ztíženou práci, takže se domnívala, že jde o zálohu na toto zvýšení.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, že rozhodnutím obou soudů byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Ustanovení § 57 o. s. ř. z r. 1950 ukládalo soudu povinnost, aby v každém období řízení zkoumal, zda věc patří do pravomoci československých soudů (srov. i ustanovení § 101 o. s. ř.). Protože žalovaná, která byla u žalobce zaměstnána jako zdravotní sestra (jak ostatně vyplývá i ze samotné žaloby), byla v době vzniku vymáhaného přeplatku státní zaměstnankyní [§ 1, § 3 písm. c) zák. č. 66/1950 Sb.] a též v době podání žaloby byla žalovaná zaměstnána jako zdravotní sestra OÚNZ nemocnice v O., bylo povinností soudů zabývat se otázkou, zda byl pracovní poměr žalované u závodního ústavu národního zdraví J. dolů zrušen a u Okresního ústavu národního zdraví v O. uzavřen nový pracovní poměr, anebo zda šlo jen o přeložení, resp. o