Input:

R 29/1959; Garance

č. 29/1959 Sb. rozh.
K otázce odměny za domovnické a další nedomovnické práce. Třídní hledisko při určování náhrady nákladů.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. prosince 1958, Cz 560/58.)
Žalobce, dělník ve vodárně uplatnil proti žalovanému, býv. řediteli továrny, nárok na odměnu za domovnické a další nedomovnické práce včetně hotových vydání a oprav, které vykonával pro žalovaného v jeho rodinné vile v době od 1. 4. 1948 do 31. 3. 1955, v celkové výši 35.350 Kčs, kterou v průběhu řízení snížil postupně na částku 18.022,41 Kčs.
Lidový soud civilní v Praze vyhověl žalobě jen do částky 839 Kčs a zbytkem ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl v podstatě, že podle výsledků provedeného dokazování nedošlo mezi účastníky k uzavření platné smlouvy domovnické pro nedostatek souhlasu podle § 13 odst. 1 dekr. č. 88/1945 Sb. Náleží proto žalobci jen odměna za skutečně vykonávané práce podle jejich rozsahu a hodnoty, jíž soud určil na podkladě znaleckého posudku. Od toho odečetl pak cenovou hodnotu bydlení včetně ústředního topení, teplé vody, poplatků apod., která byla žalobci a jeho manželce jako protihodnota za konané práce poskytována, určenou rovněž na podkladě znaleckého posudku. Rozdíl, který tu vznikl ve prospěch žalobce ve výši 838 Kčs, uznal potom soud za jeho oprávněný nárok.
Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu první stolice jen potud, že přiznal žalobci ještě další odměnu za obstarávání potravinových lístků a náhradu za čistící potřeby a opravu klepadla, čímž se zvýšil žalobci přisouzený nárok na částku 1.600 Kčs. Jinak potvrdil krajský soud zamítavý výrok soudu první stolice.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Podle skutkového zjištění obou soudů konal žalobce se svojí manželkou v uvedené již době na podkladě předchozí dohody se žalovaným v jeho rodinné vile různé práce domovnické i nedomovnické, zejména obsluhu ústředního topení, čištění chodníku a práce v zahradě. Za to jim poskytoval žalovaný bezplatné bydlení, včetně ústředního topení a teplé vody. Ke vzniku domovnického poměru mezi nimi však nedošlo, neboť uvedená dohoda nebyla schválena příslušným orgánem národního výboru, jak to vyžaduje ustanovení § 13 odst. 1 dekretu č. 88/1945 Sb.
Za této situace dlužno sice souhlasit s tím, že soudy z hlediska oprávněnosti nároku žalobcova zkoumaly na jedné straně výši odměny za práce jím uplatněné, pokud byly skutečně vykonány, a na druhé straně hodnotu poskytovaného jim bydlení včetně ústředního topení, dodávek teplé vody, osvětlení a příslušných poplatků spojených s užíváním bytu. Při této úvaze nebylo však ani krajským soudem přihlédnuto ke všem skutečnostem, které vyšly za řízení najevo, a byly významné pro posouzení věci.
Žalobce hned při prvém ústním jednání