Input:

R 29/1956; Garance

č. 29/1956 Sb. rozh. obÄŤ.
Úprava náhrad podle vyhlášky č. 505/1950 Ů. l. I, kterou se vydávají předpisy o náhradách za používání vlastních osobních motorových vozidel při pracovních cestách a vnějším řízení, je pro osoby, na něž se vztahuje, závaznou a nedovoluje ujednat stranám výši náhrad způsobem jí odporujícím.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 30. prosince 1955, Cz 418/55).
Žalující národní podnik požadoval na žalovaném, svém zaměstnanci, zaplacení částky 2.175,10 Kčs jakožto přeplatku, který prý vznikl při vyúčtování vzájemných jejich pohledávek. Tvrdil, že žalovanému vyplatil na náhradách za používání vlastního motorového vozidla více než mu příslušelo podle vyhlášky č. 505/1950 Ú. l. I, která byla pro obě strany jedině závazná, přičemž si žalovaný prý též účtoval náhradu podle většího obsahu válců, než jeho vozidlo ve skutečnosti mělo, a že po odečtení pohledávky za práce, které žalovaný provedl pro podnik, zbývá tu zažalovaná částka.
Lidový soud civilní v Brně žalobu zamítl. Zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u žalujícího národního podniku jako údržbář a užíval podle smlouvy při výkonu tohoto zaměstnání vlastního osobního motorového vozidla. O náhradě za používání tohoto vozidla došlo mezi účastníky k úmluvě, podle níž měl žalující podnik poskytovat žalovanému pro jízdy vozidlem pohonné látky a za ostatní náklady spojené s provozem vozidla platit náhradu uvedenou ve vyhlášce č. 504/1949 Ú. l. I. Množství pohonných látek, ktere potom žalovaný odebral, a částky, jež podle ujetých kilometrů účtoval za ostatní náklady spojené s provozem vozidla, odpovídaly podle rozsudku lidového soudu skutečnému obsahu válců jeho vozu a tedy i úmluvě, takže po odečtení pohledávky, kterou měl žalovaný proti podniku za provedené práce, není tu podle názoru lidového soudu přeplatek, jehož se žalovaný podnik domáhá. Rozsudek zůstal v právní moci.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že uvedeným rozsudkem lidového soudu byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
K úmluvě o používání vlastního osobního motorového vozidla při výkonu zaměstnání došlo podle shodného údaje účastníků řízení v říjnu 1952 a jízdy podle této úmluvy konal žalovaný poté až do června 1953. Uskutečnila se tedy dohoda o používání vlastního motorového vozidla a pracovní cesty na jejím podkladě v době účinnosti vyhlášky ministerstev financí, práce a sociální péče a státního úřadu plánovacího ze dne 5. srpna 1950 č. 505/1950 Ú. l. I, kterou byly vydány předpisy o náhradách za používám vlastních osobních motorových vozidel při pracovních cestách a vnějším řízení. Tato vyhláška byla vydána podle zmocnění vyslaveného v § 10 odst. 1 zák. č. 234/1949 Sb. o náhradách cestovních, stěhovacích a jiných výdajů a nabyla