Input:

R 29/1955 (tr.); Garance

č. 29/1955 Sb. rozh. tr.
K poměru skutkových podstat trestných činů omezování osobni svobody podle § 229 tr. zák. a útisku podle § 235 tr. zák.
Krajní nouze předpokládá, aby pohnutkou pachatelova jednáni byla snaha odvrátit nebezpečí přímo, t. j. bezprostředně hrozící některým společenským vztahům uvedeným v § 9 tr. zák., dále aby pachatel nebyl povinen takové nebezpečí snášet a aby při tom byly splněny, pokud jde o velikost škody pachatelem způsobené a nutnost jeho jednání, podmínky v cit. ustanovení uvedené. Tyto předpoklady platí i u domnělé (t. zv. putativní) krajní nouze, která je tu tehdy, nehrozí-li sice bezprostřední nebezpečí některému společenskému vztahu v § 9 tr. zák. uvedenému, avšak pachatel se nezaviněně domnívá, že toto nebezpečí hrozí.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 16. února 1954, 10 To 28/54.)
Obviněný má bratra, který před delším časem ovdověl a žil pak ve společné domácnosti se svou tchyní P, která mu též pomáhala ve výchově jeho dvou dcer. Když se později bratr obviněného náhle rozhodl, že se znovu ožení, značně to P rozčílilo, což také před zetěm netajila. V den sňatku v zeťově nepřítomnosti odvedla děti (ve stáří devíti a čtrnácti let) k příbuzným do sousední obce, aniž někomu o tom něco řekla. Po návratu bratra obviněného ze svatby, nezastihl týž doma ani děti ani tchyni a tyto se také nevracely. Ohlásil proto případ bezpečnostním orgánům. Před svým odchodem se P vyjádřila vůči některým sousedům, že jí teď asi děti vezmou a že jí nezbude nic jiného, než aby se šla utopit. Když pak druhého dne obviněný zahlédl jít P s dětmi podél řeky, běžel za nimi, poslal nejprve děti domů a pak napadl P. Nejdříve jí nadával a řekl jí, že kdyby nebylo v okolí tolik lidí, hodil by ji do řeky. Potom ji povalil na zem a držel jí levé předloktí za zády zkroucené tak, že nemohla vstát. Takto povalenou a přitisknutou k zemi ji držel po dobu čtvrt hodiny, než se dostavili na místo přivolaní bezpečnostní orgánové. Poškozená kromě pohmoždění svalstva levého předloktí neutrpěla žádné zranění.
Lidový soud v Brandýse nad Labem uznal obviněného vinným trestným činem útisku podle § 235 tr. zák.
Krajský soud zamítl odvolání obviněného.
Z odůvodnění:
Prvý soud na základě výsledků provedeného dokazováni, zejména na základě lékařského potvrzení zjistil, že pohmoždění , svalstva levého předloktí, které obviněný způsobil P, není takového rázu, že by je bylo možno označit za ublížení na zdraví ve smyslu § 219 odst. 1 tr. zák. Toto zjištění nedoznalo změn ani v odvolacím řízení. Je proto správný závěr lidového soudu, že jednáním obviněného není dána skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 219 odst. 1 tr. zák. ani po stránce objektivní, jak čin označila žaloba. Lidový soud však v prokázaném jednání obviněného shledal trestný čin útisku podle § 235 tr. zák. Obviněný se hájil, že jen ve snaze, aby získal bratrovy děti, zadržel jejich babičku (t. j. P) a že ji držel až do příchodu bezpečnostních orgánů přitisknutou k zemi, aby mu nic neudělala, neboť ji pokládal v té chvíli za nebezpečnou osobu. Lidový soud však dovodil, že obviněný neměl nejmenšího důvodu P zadržovat a držet ji na zemi povalenou. Ani zájem o děti k tomu obviněného nenutil, a