Input:

R 27/1963; Náhrada škody z pracovního poměru organizací. Pracovní úraz Garance

č. 27/1963 Sb. rozh.
K otázce odpovědnosti podniku při nemoci z povolání (§ 1 odst. 2 zák. č. 150/1961 Sb.).
(Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. listopadu 1962, 9 C 176/62.)
Žalobce pracoval prakticky celý život jako kameník. V poslední době pracoval u podniku Ingstav, Besta, Pozemní stavby, naposledy pak u žalovaného podniku. U žalovaného podniku pracoval od 1. 1. 1960 do 25. 3. 1960. Tehdy onemocněl silikotuberkulosou. Až do konce února 1961 byl ve stavu nemocných, od té doby je poživatelem invalidního důchodu podle § 16 zák. č. 55/1956 Sb.
Žalobou podanou u obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce na žalovaném podniku, aby mu byl zaplacen rozdíl mezi původním výdělkem a vyplacenými nemocenskými dávkami, dále pak požadoval odškodnění za ztížení společenského uplatnění.
Žalovaný podnik navrhl zamítnutí žaloby, a to v podstatě z toho důvodu, že žalobce pracoval u žalovaného podniku převážně s pískovcem, při čemž se neuvolňuje kysličník křemičitý, hlavně však proto, že žalobce u žalovaného podniku pracoval tak krátkou dobu (necelé tři měsíce), že je vyloučeno, aby za tuto dobu onemocněl silikotuberkulosou, která se vyvíjí vždy po delší dobu.
Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě do výše 24 405 Kčs vyhověl a co do další zažalované částky žalobu zamítl.
Rozhodnutí tohoto soudu, proto němuž nebyl podán opravný prostředek, se stalo pravomocným.
Z odůvodnění:
Podle § 1 odst. 2 zák. č. 150/1961 Sb. odpovídá za škodu, způsobenou pracovníkovi nemocí z povolání, ten podnik, u něhož pracovník pracoval naposledy v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Z této dikce zákona je jasné, že v zájmu usnadnění pozice pracovníka při řešení otázky, proti kterému podniku lze nárok uplatnit, spojuje zákon odpovědnost podniku s tím, že existují podmínky pro vznik nemoci z povolání. Toto ustanovení je zřejmě motivováno i tím, že otázka proti komu lze nárok uplatnit, nemůže být řešena na základě provedeného dokazování, nýbrž že podnik, proti němuž je nárok uplatňován, musí být jednoznačně zjistitelný v době před uplatněním nároku. Při této zákonné úpravě byla nepochybně uvažována zvláštní povaha nároku, o který jde, zejména i vzhledem k délce inkubační lhůty u některých nemocí z povolání, možnosti změn v pracovním poměru a obtížnosti důkazů v tom směru, na kterém pracovišti nemoc z povolání vznikla.
Zaměstnanec proto prokazuje, že u něho byla zjištěna nemoc z povolání a že u podniku, proti němuž nárok uplatňuje, pracoval naposledy za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou onemocněl. Zákon užívá výrazu "za podmínek z nichž vzniká nemoc z povolání" zřejmě z toho důvodu, aby naznačil, že postačuje, jsou-li vůbec (teoreticky) dány podmínky pro vznik nemoci z povolání, tedy bez zřetele ke konkrétnímu případu.
Pracoval-li tedy zaměstnanec za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání na určitém pracovišti a přešel pak na jiné pracoviště u jiného podniku, kde byly také dány podmínky pro vznik téže nemoci z povolání, jak tomu bylo i v souzeném případě, pak uplatňuje zaměstnanec vždy nárok na náhradu proti poslednímu zaměstnavateli, prokazuje, že u něho byla zjištěna