269/1996 Sb., Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. září 1996 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 250f občanského soudního řádu Garance

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. září 1996 v plénu ve věci návrhu IV. senátu Ústavního soudu České republiky na zrušení ustanovení § 250f občanského soudního řádu

Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne 13. června 1996 přerušil IV. senát Ústavního soudu (dále jen „senát”) řízení ve věci ústavní stížnosti J. M. Stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 393/94 - 24 ze dne 7. 8. 1995. Důvodem přerušení řízení byla skutečnost, že senát po opětovném a podrobném zvážení všech skutečností a zejména pak s přihlédnutím k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že ustanovení § 250f občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) je ve své podstatě neústavní a že tuto neústavnost nelze eliminovat toliko výkladem a apelováním na jeho přísné a sporadické využívání.

Výše uvedený závěr opírá senát zejména o tu skutečnost, že správní soudnictví České republiky je koncipováno jako řízení jednoinstanční, bez možnosti jakéhokoliv, byť i mimořádného, opravného prostředku. K častému argumentu soudů, že ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”) sice stanoví, že jednání před soudem je ústní a veřejné, avšak výjimky stanoví zákon, zastává senát názor, že toto oprávnění zákonodárce je nezbytné vykládat ve všech dalších souvislostech, zejména se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”). Uvedené ustanovení Ústavy chápe senát tak, že zákon může vyloučit veřejnost a účast osoby, které se věc týká, jen v některých stupních řízení, např. u řízení odvolacího nebo kasačního. Princip veřejnosti jednání však musí být respektován alespoň v jedné instanci. V této souvislosti poukazuje senát na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hakansson z roku 1986 (A - 99) a na některá další stanoviska tohoto soudu. Podle názoru senátu nelze akceptovat častou námitku soudů, že obdobným řízením je např. i řízení podle § 243a o. s. ř. a některá další, neboť zde se jedná o řízení, kde již nejméně u jedné instance byl účastník řízení vyslechnut.

Pokud platná právní úprava správního soudnictví, konkrétně pak § 250f o. s. ř., umožňuje nenařizovat jednání, přestože jsou správní senáty všech stupňů soudů prvním a jediným soudním tribunálem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, je senát toho názoru, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

V neposlední řadě senát argumentuje tím, že neveřejným projednáním věci a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému v takovém řízení je účastník zbaven jakékoli možnosti domáhat se…