R 26/2019; Povinnosti zaměstnavatelů. Pracovněprávní vztahy. Překážky v práci

Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:
  • A
  • A
č. 26/2019 Sb. rozh.
Pracovněprávní vztahy, Povinnosti zaměstnavatelů, Překážky v práci
§ 43 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., § 199 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., § 172 zákona č. 262/2006 Sb.,
Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost pracovní volno za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, přísluší zaměstnanci po dobu přidělení od zaměstnavatele jen náhrada mzdy nebo platu; toto plnění nelze modifikovat a přiznávat jiné náhrady v závislosti na tom, jaké náhrady a v jakém rozsahu orgán či instituce, do níž je zaměstnanec přidělen, na základě svých předpisů poskytuje.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1122/2015, ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1122.2015.1)
Nejvyšší soud k dovolání žalované změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 17 C 368/2013, mění tak, že se žaloba zamítá.
   
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 8 607,23 eur s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně Ministerstva životního prostředí byla v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 vyslána k Evropské komisi jako „cost-free“ národní expert. Toto vyslání mělo trvat 12 měsíců a mělo být zcela financováno vysílacím státem. Tímto vysláním došlo ke změně místa výkonu práce oproti její původní pracovní smlouvě a mělo být posuzováno jako přeložení podle § 43 zák. práce. Po dobu výkonu práce u Evropské komise od žalované pobírala průměrný plat, byly jí uhrazeny náhrady na cestu do nového místa výkonu práce v Bruselu a zpět do České republiky po ukončení působení jako národního experta a žalovaná nesla též veškeré náklady související s vysláním včetně diet a ubytování. Kromě uvedených náhrad však žalobkyni náleží rovněž náhrada zvýšených životních nákladů podle § 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Žalovaná přes výzvu uvedené náhrady nezaplatila, a proto se žalobkyně domáhala „prozatím“ náhrady zvýšených nákladů za první tři měsíce od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 17 C 368/2013-35, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 42 910 Kč k rukám její zástupkyně. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyni příslušela za dobu od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013 náhrada za zvýšené životní náklady ve smyslu § 181 zák. práce ve výši určené § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům v rozpočtových a příspěvkových organizacích s pravidelným pracovištěm v zahraničí.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 23 Co 461/2014-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 135 Kč k rukám advokátky Mgr. J. S. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že působení žalobkyně v Bruselu lze posoudit jako přeložení podle § 43 odst. 1, které nelze použít ani analogicky, neboť žalovaná nemá pobočku působící v Bruselu, a již z tohoto důvodu je závěr chybný. Podstatou sporu byl výklad § 199 odst. 3 zák. práce v souvislosti s rozhodnutím Komise evropských společenství
 
 Nahoru