Input:

R 26/1964; Náhrada škody Garance

č. 26/1964 Sb. rozh.
Při náhradě škody, vzniklé jinak než pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, přiznané nároky se vyplácejí bez omezení uvedeného v § 32 zák. č. 150/1961 Sb. i po 1. 2. 1962, jestliže o výši náhrady bylo již rozhodnuto před 1. 2. 1962. O výši náhrady nebylo však rozhodnuto v tom případě, že účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu; ustanovení § 31 cit. zák. nelze totiž ani analogicky použít na případy upravené v § 32 cit. zák.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. září 1963, 5 Cz 39/63)
Dne 24. 7. 1959 zavinil žalovaný na honu nepracovní úraz žalobce. Nároky na náhradu ušlého výdělku z tohoto úrazu za dobu do 31. ledna 1961, bolestné, zohyždění a věcnou škodu uplatnil žalobce proti žalovanému nejprve ve sporu vedeném u okr. soudu Praha - východ. žalovaný v tomto sporu žalobní základ uznával a soudním smírem ze dne 17. 3. 1961 se zavázal zaplatit žalobci nároky na náhradu škody v tomto sporu uplatněné částkou 25 000 Kčs s přísl., s tím, že smírem jsou vyrovnány veškeré žalobcovy nároky, pokud vznikly do 31. ledna 1961. Ve sporu doznal žalovaný jako nespornou skutečnost, že žalobce měl, tehdy jako obvodní lékař ve zdravotním středisku před úrazem, k němuž došlo dne 24. 7. 1959, čistý průměrný měsíční výdělek 2562 Kčs.
Žalobce napadl sjednaný smír ze 17. 3. 1961 žádostí o obnovu řízení. Po prohlášení žalovaného, že mu tento ještě doplatí dosud vzniklé náklady právního zastoupení 832 Kčs, vzal návrh na obnovu zpět s prohlášením, že si je vědom toho, že nároky vzniklé jemu po 31. 1. 1961 musel by uplatňovat zvláštní žalobou.
Další nároky na náhradu ušlého výdělku za dobu od 1. 2. 1961 do 31. 5. 1961 uplatnil žalobce mimosoudně a tyto byly vypořádány podle mimosoudního narovnání z 15. 9. 1961 částkou 5.392 Kčs kromě nároků právního zastoupení. Nárok na další ušlý výdělek zůstal žalobci vyhražen.
Od 1. 6. 1961 změnil žalobce pracoviště a stal se zaměstnancem OÚNZ. Mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k dohodě o náhradě ucházejícího výdělku za tuto další dobu ve formě měsíčního důchodu; tyto nároky uplatnil žalobce ve sporu, vedeném u okresního soudu Praha - východ žalobou, podanou dne 28. 3. 1962. Touto žalobou se domáhal mimo jiné zaplacení ušlého výdělku za dobu 9 měsíců od 1. 6. 1961 do 28. 2. 1962 ve výši 11 580,75 Kčs s přísl.
Okresní soud Praha - východ vyhověl částečně žalobě a zavázal žalovaného, aby jako náhradu ucházejícího výdělku "zaplatil žalobci důchod od 1. 6. 1961 do 31. 1. 1962 ve výši 1.162,80 Kčs měsíčně a počínaje dnem 1. 2. 1962 ve výši 325,80 Kčs měsíčně", a ohledně zbytku žalobu zamítl. Toto své rozhodnutí odůvodnil okresní soud v podstatě tím, že mezi účastníky došlo dne 17. 3. 1961 ohledně náhrady budoucně ucházejícího výdělku k platné dohodě, podle níž se bude pro stanovení výše této náhrady vycházet z dřívějšího příjmu žalobcova ve výši 2562 Kčs, a že podle této dohody je třeba posuzovat i žalobní nárok, pokud je uplatňován za dobu do 31. 1. 1962. Za účinnosti zák. č. 150/1961 Sb., tj. za dobu po 1. 2. 1962, je třeba žalobní nárok posuzovat podle ustanovení § 32 tohoto zákona, podle něhož nesmí náhrada budoucně ucházejícího výdělku (§ 355 obč. zák.) spolu s výdělkem poškozeného, kterého dosahuje po poškození a s