č. 25/1956 Sb. rozh. obč., Garance

U lidového soudu v Místku podala navrhovatelka návrh, aby odpůrci bylo uloženo přispívat jí na úhradu osobních potřeb počínaje dnem 1. února 1954 částkou 300 Kčs měsíčně. Tento návrh odůvodnila tím, že s odpůrcem uzavřela 9. dubna 1921 manželství, které pak bylo rozvedeno z viny obou účastníků rozsudkem lidového soudu v Místku dne 22. prosince 1954.

Lidový soud v Místku přiznal navrhovatelce na úhradu osobních potřeb počínaje dnem 1. února 1954 částku 250 Kčs měsíčně. Z rozvodového spisu zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno z viny obou, že však odpůrce má na rozvratu manželství převážnou vinu. Vzhledem k tomu a vzhledem k dalším zjištěním o výdělečných a majetkových poměrech účastníků dospěl lidový soud k závěru, že příspěvek 250 Kčs měsíčně je přiměřený.

Krajský soud v Ostravě snížil vyživovací povinnost odpůrcovu na 100 Kčs měsíčně. V důvodech uvedl mimo jiné, že navrhovatelka, pokud by nenalezla ve vlastních prostředcích úhradu, měla by nárok na podporu proti svému synu, který je zaměstnán s čistým měsíčním platem asi 930 Kčs, je ženat, jeho manželka je zaměstnána v témže podniku a který má jedno dítě ve věku 5 roků.

Zákonnou povinnost tohoto syna nelze prý považovat v poměru k ustanovení § 34 odst. 2 zák. o právu rod. za subsidierní. Krajský soud vychází zde z toho, že ustanovení § 34 odst. 2 zák. o právu rod. je dáno za účelem odstranění případných tvrdostí, při čemž je dáno do volné úvahy soudu, aby řešil otázku přiznání úhrady a její výši, takže tu není nijakého nároku na výživné a proto lze výživné stanovit přibližně jen takovou výší, aby základní potřeby rozvodem vinného manžela byly kryty. Na základě těchto úvah považuje krajský soud za přiměřenou částku 100 Kčs měsíčně, která spolu s bezplatným bydlením, příjmem z hospodářství a povinnými příspěvky syna stáčí zajistit navrhovatelce snesitelnou životní úroveň.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení…