Input:

č. 23/1967 Sb. rozh. tr., Garance

č. 23/1967 Sb. rozh. tr.
K výkladu ustanovení § 39a odst. 5 tr. zák.:
Pro posouzení možnosti nápravy obviněného je velmi významný celkový způsob života a chování obviněného před spácháním trestného činu a jeho postoj ke spáchanému trestnému činu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzv 32/66 ze dne 13. 10. 1966.)
Rozsudkem vojenského obvodového soudu ze dne 6. 5. 1966 byl obviněný uznán vinným trestným činem svémocného odloučení podle § 284 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně. Výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. nařízen ve druhé nápravně výchovné skupině nápravně výchovného ústavu min. vnitra.
K odvolání obviněného, kterým napadl pouze výrok o nepodmíněnosti trestu, vyšší vojenský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 1966 zrušil napadený rozsudek ve výroku o zařazení obviněného do druhé nápravně výchovné skupiny a rozhodl, že podle § 39a odst. 5 tr. zák. trest vykoná ve vojenském nápravném útvaru.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu zrušil rozsudek vyššího vojenského soudu a odvolání obviněného zamítl.
Z odůvodnění:
Podstata trestné činnosti, za kterou byl obviněný tímto rozsudkem odsouzen, spočívala v tom, že se dne 4. ledna 1966 nejprve kolem 19.00 hod. a poté znovu asi ve 23.00 hod. pomocí nepravé propustkové knížky svémocně vzdálil od svého útvaru do různých restaurací a stejného jednání se dopustil počínaje dnem 2. října 1965 do konce roku 1965 ještě nejméně 4 x, ačkoliv byl za další svémocná vzdalování v měsíci říjnu a prosinci 1965 kázeňsky trestán.
K uvedené trestné činnosti se obviněný doznal. Odvoláním napadl pouze výrok o nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody s odůvodněním, že tento výrok je pro něj zvlášť tíživý, neboť by mohl mít za následek i nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, a to s ohledem na to, že se trestného činu svémocného odloučení dopustil ve zkušební době svého podmíněného propuštění.
Vyšší vojenský soud dospěl k závěru, že odvolání obviněného není důvodné do té míry, aby mu mohl být povolen podmíněný odklad výkonu trestu. V této souvislosti vyšší vojenský soud poukazuje na dřívější závadný způsob života obviněného svědčící o jeho hluboké narušenosti a na to, že snaha velitelů a kolektivu vojáků zaměřená k jeho trvalé nápravě byla neúspěšná. Výkon uloženého trestu je proto podle názoru vyššího vojenského soudu nutný. Soud prvního stupně prý však pochybil, když nedal výraz upřímné snaze obviněného o nápravu při výměře trestu a při jeho zařazení pro výkon trestu. Soud druhého stupně má za to, že podstatný obrat v jednání obviněného dává potřebné předpoklady k výkonu trestu ve vojenském nápravném útvaru. Proto rozsudkem ze dne 26. 5. 1966 rozhodl, že obviněný se podle § 39a odst. 5 tr. zák. zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do vojenského nápravného útvaru.
Tento rozsudek napadl předseda Nejvyššího soudu včas podanou stížností pro porušení zákona, v níž namítl nesprávnost shora uvedených závěrů o možnosti splnění účelu trestu, pokud by byl tento trest vykonán ve vojenském nápravném útvaru. Argumentuje řadou skutečností, které