Input:

R 22/1964 (tr.); Zanedbání povinné výživy. Provinění Garance

č. 22/1964 Sb. rozh. tr.
Ustanovení § 213 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je ustanovením navazujícím na § 20 písm. a) zák. o MLS o provinění proti rodinným vztahům a zájmům zdravého vývoje mládeže. Rozdíl mezi těmito dvěma ustanoveními je ve stupni nebezpečnosti jednání pachatele pro společnost. O trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zák. půjde proto tehdy, jestliže neplnění zákonné vyživovací nebo zaopatřovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti bude soustavné a po delší dobu trvající. V ostatních případech půjde o citované provinění.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. listopadu 1963 - 4 Tz 37/63)
Okresnísoud v Litoměřicích rozsudkem z 22. 2. 1963 sp. zn. 4 T 48/63 uznal obžalovanou vinnou trestným činem podle § 213 odst. 1 tr. zák. a uložil jí trest 6 měsíců nepodmíněného odnětí svobody.
K stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil okresnímu soudu v Litoměřicích s tím, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Trestného činu se obžalovaná podle rozsudku dopustila tím, že od roku 1959 do 5. 10. 1962 se řádně nestarala o výchovu svého syna nar. 25. 10. 1955, ponechávala jej často bez dozoru, neopatřovala mu řádnou výživu ani ošacení, takže se o něj museli starat cizí lidé a její otec a nakonec syn musel být umístěn v dětském domově.
Tento rozsudek soudu prvého stupně se stal pravomocným.
Okresní soud neučinil v tomto případě úplná a správná skutková zjištění a v důsledku toho ani po stránce právní náležitě věc neposoudil.
Hlavní líčení bylo provedeno v nepřítomnosti obžalované. Obžalovaná při výslechu v přípravném řízení doznala, že jen v několika málo případech se stalo, že její syn byl bez dozoru a šel k dědovi. Stalo se však také, že družka jejího otce syna nevzala domů, jak obžalovaná předpokládala, a proto někteří občané jej pak vzali k sobě. Stalo se to prý v případech, kdy obžalovaná pracovala na odpolední směně nebo šla na návštěvu k přítelkyni a syna nechala doma. Přiznala, že někdy také přišla z odpolední směny domů až příští den, avšak měla za to, že syn je u jejího otce.
Provedenými důkazy správně soud zjistil, že obžalovaná skutečně ve více případech odcházela z domu a ponechávala svého syna bez dozoru, čímž se stalo, že syn se toulal po obci i v pozdních hodinách večerních. V takových případech si jej někteří občané brali na noc k sobě. Ve většině případů byl však syn u otce obviněné. Tímto jednáním obžalované nebylo náležitě postaráno o výchovu dítěte obžalované a proto dítě bylo na základě rozhodnutí soudu dáno dne 5. 10. 1962 do ústavní výchovy.
Okresní soud však v rozporu s provedenými důkazy vzal za prokázáno, že takto obžalovaná jednala již od roku 1959 a tím po dlouhou dobu.
Z výpovědi obžalované je patrno, že tato se rozvedla v roce 1959. Podle výpovědi otce obžalované, pracovala obžalovaná po této době u různých podniků, a proto její syn byl dáván do školky nebo byl u svědka, popřípadě u občanky, která byla zaměstnána ve školce jako uklízečka. Podle výpovědi svědkyně R. bylo to hlavně v zimním období roku 1962, když se obžalovaná o syna nestarala a chodila pozdě domů. Svědkyně S potvrdila, že