Input:

R 22/1962; Manželství Garance

č. 22/1962 Sb. rozh.
Od 1. ledna 1950 není možné upírat ani oprávněnému ani povinnému nárok na novou úpravu příspěvku na úhradu osobních potřeb, pokud nejsou pro to dány zákonné předpoklady, a to ani tehdy, jestliže se oprávněný nebo povinný tohoto práva vzdal za platnosti dřívějších právních předpisů.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1961, 3 Cz 23/61).
Účastníci uzavřeli manželství 17. prosince 1936. Dne 25. března 1946 uzavřeli vzhledem k nastávající rozluce notářským spisem dohodu, podle níž se navrhovatel zavázal platit své manželce "jménem výživného, resp. zadostiučinění ve smyslu § 1266 býv. obč. zák. měsíčně předem jednu pětinu celkových svých příjmů, ať již z jakéhokoli pramene mu plynoucí, nejméně však částku 2000,- Kčs". Podle dalšího ustanovení notářského spisu tato částka měla sloužit jednak jako výživné, jednak k vyrovnání nároků odpůrkyně vůči navrhovateli z jiných majetkoprávních důvodů.
Dále bylo výslovně ujednáno, že "bez vlivu na platnost tohoto narovnání a rozsah smluvených plnění zůstane i změna poměrů stran, zejména případné rozšíření zákonných závazků navrhovatele z důvodů alimentace, zaopatření nebo pod., takže případný jeho nový sňatek, resp. narození dětí z tohoto nového manželství zůstanou bez vlivu na výši sjednaného výživného". Dne 26. dubna 1946 bylo pak manželství účastníků rozloučeno z viny navrhovatele.
Žalobou ze dne 27. září 1960 domáhal se navrhovatel toho, aby byla zrušena jeho alimentační povinnost vůči býv. manželce, založená shora uvedeným notářským spisem. Za řízení uvedl, že se znovu oženil a že je zploditelem devítiletého syna nynější své manželky. Zákonný otec tohoto dítěte se domáhá u generálního prokurátora podání žaloby na popření otcovství podle § 280 odst. 2 o. s. ř. Naproti tomu odpůrkyně uvedla, že je sice zaměstnána jako zdravotní sestra, ale se snížením úvazkem pro svůj špatný zdravotní stav.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením zrušil dnem 27. září 1960 navrhovatelovou povinnost přispívat na úhradu osobních potřeb odpůrkyně podle notářského spisu ze dne 25. března 1946. Tento soud zjistil, že navrhovatel má měsíčně čistých 2700,- Kčs a odpůrkyně 772,- Kčs. Dospěl k závěru, že k závazku navrhovatele podle notářského spisu došlo jedině proto, aby odpůrkyně souhlasila s rozlukou. Nyní je však odpůrkyně zaměstnána a má vlastní prostředky k obživě. Příspěvky navrhovatele jsou jejím bezpracným důchodem, který je naší Ústavě cizí. Ustanovení § 38 zák. o zatímních změnách v některých občanských věcech právních nepřichází v daném případě v úvahu.
Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh na zrušení alimentační povinnosti navrhovatele přispívat na úhradu osobních potřeb odpůrkyně podle zmíněného notářského spisu. Uvedl. že navrhovatel by se mohl domáhat změny své alimentační povinnosti založené notářským spisem jednak podle ustanovení § 38 zákona o zatímních změnách v některých občanských věcech právních, jednak pro změnu poměrů, které nastaly proti době, kdy notářský zápis byl sepsán. Ustanovení § 38 zák. č. 266/1949 Sb. se nepříčí Ústavě a vztahuje se i na daný případ. Ovšem odpůrkyně není v lepších hospodářských poměrech než navrhovatel a proto toto