Input:

R 20/1962; Manželství. Rozvod manželství. Výchova nezletilých dětí Garance

č. 20/1962 Sb. rozh.
Jde o závažné porušení povinnosti manželky (§§ 15 a 19 zák. o právu rod.) a matky (§§ 35 a násl. cit. zák.), jestliže navrhovatelka opustila své dítě, odjela do ciziny a nevrátila se. Tuto skutečnost je třeba hodnotit jak z hlediska spoluviny na rozvratu manželství, tak i z hlediska schopnosti k výchově dětí.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1961, 3 Cz 62/61).
Okresní soud Brno-město rozhodl rozsudkem, který se stal pravomocným, že manželství uzavřené mezi účastníky dne 30. března 1946 se rozvádí z viny odpůrce; jedno z dětí účastníků bylo svěřeno do výchovy a výživy otce a druhé dítě bylo svěřeno do výchovy a výživy matky; náhrada osobních potřeb pro nezletilé děti vyměřena nebyla a styk rodičů s dětmi nebyl upraven.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem okresního soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Z obsahu rozvodového spisu vychází najevo, že navrhovatelka je rodem Francouzka, že uzavření manželství s odpůrcem získala československé státní občanství a podržela si současně státní občanství francouzské. Podle zprávy Krajské správy min. vnitra odejela navrhovatelka v únoru 1957 na řádný cestovní pas do Francie, přičemž jí byl povolen pobyt na dobu 6 týdnů. Odvezla s sebou i svého mladšího syna. Ve stanovené lhůtě se nevrátila do ČSSR a bylo proti ní zahájeno vyšetřování pro nedovolené opuštění republiky. Toto vyšetřování bylo však rozhodnutím krajského prokurátora podle § 193 odst. 1 písm. a) tr. zák. přerušeno, když navrhovatelka požádala o prodloužení pobytu, později o vystěhování do Kanady, jak je patrno ze zprávy ministerstva zahraničních věcí.
Vina odpůrce na rozvratu a rozvodu manželství zjištěna byla spolehlivě, neboť odpůrce po odjezdu navrhovatelky z republiky žije ve společné domácnosti s jinou ženou, s níž má dítě. V tomto nedovoleném poměru shledal soud právem zavinění odpůrce na hlubokém a trvalém rozvratu manželství. Dospěl přitom k závěru, že vina odpůrce na manželském rozvratu je výlučná.
Závěr soudu o výlučné vině odpůrce neodpovídá však výsledku řízení. Soud zúžil problematiku manželského rozvratu účastníků jen do jedné stránky jejich spolužití a posuzoval věc jen z hlediska manželské nevěry odpůrce. Zákon o právu rodinném ukládá manželům povinnost, aby spolu žili, byli si věrni a vzájemně si pomáhali a aby společně se starali o svoji rodinu a především tedy i o výchovu dětí. Naše společnost svěřuje výchovu dětí především jejich rodičům, spatřujíc záruku řádné výchovy dětí v prvé řadě ve spořádaném a v souladném spolužití obou rodičů. Ve výchově dětí stát rodičům všestranně pomáhá, přičemž v rámci své pomoci zvláště o matky a děti. Proto také v případech, kdy rodiče spolu nežijí, svěřují soudy při rozhodování o tom, komu z rodičů spolu nežijících mají dítě do výchovy svěřit, dítě především matce, je-li matka řádnou ženou a je-li její mateřská péče a láska k dítěti ověřena péčí o dítě zpravidla již od jeho narození.
Leč tyto své mateřské povinnosti navrhovatelka závažným způsobem porušila, když pod záminkou návštěvy příbuzných ve Francii odjela do Kanady ke své matce, u níž žije od té