Input:

R 2/1955 (tr.); Garance

č. 2/1955 Sb. rozh. tr.
Promlčecí lhůta u zločinu vojenské zrady podle § 6 č. 1 al. 5 zák. č. 50/1923 Sb. spáchaného za okolností zvlášť přitěžujících, na který zákon stanoví trest na svobodě až na doživotí, činí dvacet let.
(Rozhodnutí plena nejvyššího soudu z 12. listopadu 1954, Plz 6/54.)
Krajský prokurátor žaloval obviněného A a obviněného B pro trestný čin vojenské zrady podle § 6 č. 1 zák. č. 50/1923 Sb. jehož se dopustili podle tvrzení žaloby tún, že obviněný A jako tehdejší správce policejního komisařství a obviněný B jako tehdejší zaměstnanec tohoto úřadu od března 1939 konali služby německému gestapu tím, že mu poskytovali informace o pokrokových občanech a nezničili úřední kartotéky těchto občanů, čímž se tyto kartotéky dostaly do rukou okupantů, že tedy tím za války oba obvinění poskytovali nepříteli prospěch, a to za okolností zvláště přitěžujících.
Krajský soud zprostil oba obviněné žaloby podle § 162 písm. a) tr. ř., dospěv k názoru, že zažalovaný skutek není trestným činem, a pokud by jím byl, trestnost jeho zanikla promlčením. Krajský soud zjistil, že obviněný A vedl na policejním komisařství kartotéku pokrokových osob, zejména členů a funkcionářů Komunistické strany Československa, že podklady pro tuto kartotéku opatřoval zejména obviněný B jako tehdejší policejní agent, že obvinění tyto kartotéky při okupaci republiky nezničili, takže později sloužily gestapu jako cenný materiál pro pronásledování komunistů, že obviněný A dne 16. května 1939 dal na příkaz tehdejšího ministerstva vnitra zatknout asi padesát funkcionářů KSČ a že obviněný B při této akci byl činný jako zapisovatel, po případě jako vyšetřovatel a že oba obvinění poskytovali informace gestapu o osobách, na nichž mělo gestapo zájem. Hodnotiv tento skutkový děj, spadající do doby od března do května 1939, dospěl prvý soud výkladem § 39 odst. 3 zák. č. 50/1923 Sb. k závěru, že zažalovaná činnost obviněných se nestala za války a že v důsledku toho nejde o trestný čin podle § 6 č. 1 cit. zák. Dovodil dále, že ustanovení retribučního dekretu použíti nelze a pokud by bylo jednání obviněných podřadit pod ustanovení §§ 85, 87 tr. zák. z r. 1852, byl by tento trestný čin promlčen.
Nejvyšší soud k odvolání krajského prokurátora zrušil rozsudek krajského soudu a oba obviněné zprostil podle § 162 písm. d) tr. ř. žaloby pro zločin vojenské zrady podle § 6 č. 1 zák. č. 50/1923 Sb. Nejvyšší soud zjistil, že
a) obviněný A nezničil v březnu 1939 na policejním komisařství kartotéky o členech KSČ a pokrokově smýšlejících československých občanech,
b) týž od března do května 1939 poskytoval gestapu informace o pokrokových československých občanech, a to sám nebo prostřednictvím obviněného B,
c) obviněný B v téže době nezničil kartotéky o členech KSČ a pokrokově smýšlejících československých občanech, ač k jejich vybudování svými agenturními poznatky přispěl,
d) obviněný B v téže ďobe tamže poskytoval gestapu informace o pokrokových československých občanech.
Po stránce právní zhodnotil ne j vyšší soud skutkový děj takto:
Oba obvinění opatřili nezničením kartoték a dáním informací gestapu nepříteli za války prospěch (§ 6 č. 1 al. 1 zák. č. 50/1923 Sb.), a to za zvláště přitěžujících okolností