Input:

R 18/1962; Výchova nezletilých dětí Garance

č. 18/1962 Sb. rozh.
Okolnost, že babička dítěte nechce vydat dítě otci, není důvodem, aby dítě bylo svěřeno do ústavní výchovy, ani důvodem zákazu styku dítěte s matkou.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1961, 3 Cz 64/61).
Rodiče dítěte F. J. a N. Š., kteří jsou rozvedeni a oba uzavřeli nová manželství, nežijí spolu od května 1956. Matka se tehdy dopustila manželství nevěry, opustila i s dítětem otce a odešla ke své matce. Dne 22. února 1957 uzavřeli rodiče dítěte dohodu, podle níž nezletilá měla výt vychována svým otcem. Tuto dohodu schválil lidový soud v Lounech jako soud opatrovnický s tím, že dohoda je účinná i na dobu po rozvodu manželství rodičů.
Opatrovnický soud z úřední moci k realizaci dohody rodičů žádné opatření neučinil, zákroky otce směřující k vydání dítěte zůstaly bezvýslednými a dítě tak zůstalo ve faktické péči babičky z matčiny strany.
Dne 3. června 1958 dožadovala se matka nové úpravy výchovy nezletilé v podstatě proto, že se dítě nachází v její faktické péči a že o dítě je u ní dobře postaráno. Opatrovnický soud však ponechal dosavadní úpravu v účinnosti, když v poměrech rodičů a dítěte neshledal změnu, která by požadavek matčin odůvodňovala. Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí potvrdil.
I když opatrovnický soud vydal ve smyslu § 251 a) o. s. ř. opatření k výkonu rozhodnutí o výchově dítěte, otci byla nezletilá odevzdána až 9. září 1960, a to na zákrok orgánu péče o mládež. Po 14 dnech však babička dítě vylákala ze školy a odvedla ke zpět k sobě. V této souvislosti byla babička dítěte trestně odsouzena pro trestný čin podle § 214 odst. 1 tr. zák., dítě však otci neodevzdala přes to, že jí to bylo podle § 251 a) o. s. ř. uloženo usnesením lidového soudu v Teplicích a že byla stíhána i pokutami.
Po spáchání trestného činu podle § 214 odst. 1 tr. zák. podala babička dne 10. října 1960 nový návrh na úpravu výchovy nezletilé, v němž v podstatě přednesla, že ve výchovném prostředí u otce dítě strádalo touhou po starém domově.
Okresní soud v Teplicích, na který bylo v mezidobí opatrovnictví nezletilé přeneseno, bez prošetření údajů babičky opatřením 10. října 1960 pozastavil výkon soudně schválené dohody rodičů z 22. února 1957 a zahájil nové řízení o výchově nezletilé. Usnesením ze 16. února 1961 svěřil však nadále dítě do výchovy otce, když z provedeného šetření vyplynulo, že dítě si v prostředí u otce brzo zvyklo a bylo spokojené, že však bylo zneklidňováno návštěvami a vlivem babičky. Když k předání dítěte otci nedošlo ani po tomto rozhodnutí, soud na opětovný návrh matky na úpravu výchovy nezletilé usnesením nařídil nad nezletilou ústavní výchovu a matce dítěte i jeho babičce zakázal styk s nezletilou. Toto opatření učinil soud v souladu s návrhem okresního prokurátora, který podle § 6 odst. 1 o. s. ř. vstoupil do řízení; odůvodnil je tím, že v ústavní výchově nebude dítě pod nepříznivým vlivem babičky, která dítě vychovává proti otci a že po určité době bude možno dítě otci vydat.
Toto rozhodnutí se stalo pravomocným.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozhodnutí okresního soudu v Teplicích o nařízení ústavní výchovy nad nezletilou a o