Input:

R 18/1956 (tr.); Garance

č. 18/1956 Sb. rozh. tr.
Kdo se hodnověrným způsobem doví, že někdo jiný spáchal trestný čin, ohledně něhož zákon ukládá oznamovací povinnost, dopustí se neoznámení trestného činu podle § 165 tr. zák., jakmile úmyslně neprodleně takový trestný čin neoznámí prokurátoru nebo orgánu národní bezpečnosti. Dozví-li se pachatel později znovu tutéž nezměněnou skutečnost, nedopouští se nového neoznámení trestného činu.
(Rozhodnutí presidia nejvyššího soudu ze 4. ledna 1956, Prz 29/55.)
Obviněný se v roce 1952 dozvěděl, že se jistý kulak dopustil trestného činu velezrady zejména též tím, že pomáhal různým nepřátelům lidově demokratického zřízení k útěku za státní hranice. Tuto skutečnost úmyslně neoznámil prokurátoru ani bezpečnostním orgánům. V roce 1954 se uvedený kulak obrátil na obviněného s tím, že pro svou činnost spáchanou v roce 1952 byl vyslýchán bezpečnostním úřadem a požádal obviněného, aby mu obstaral vysvědčení psychiatrické kliniky o tom, že není duševně zdráv a že v době, kdy se dopustil velezrady, nebyl za své činy trestně zodpovědným. Obviněný to kulakovi slíbil a snažil se pak intervencemi získat pro něho požadované vysvědčení. V téže době se na obvineného obrátil se žádostí o obstarání vysvědčení o duševní chorobě i další jeho známý, který při cestě autem havaroval, což mělo za následek smrt osoby v autu jedoucí. I v tomto případě podnikl obviněný příslušné kroky, aby takovéto vysvědčení obstaral.
Krajský soud v Brně uznal obviněného vinným jednak trestným činem neoznámení trestného činu podle § 165 odst. 1 . tr. zák. spáchaným tím, že obviněný v roce 1952 a v roce 1954 neoznámil velezradu kulaka, jednak trestným činem nadržování podle § 163 odst. 2 tr. zák., spáchaným tím, že v roce 1954 pachatelům trestných činů pomáhal v úmyslu umožnit jim, aby unikli trestnímu stíhání.
Nejvyšší soud k odvolání krajského prokurátora (jímž se domáhal uložení též vedlejšího trestu propadnutí jmění podle § 47 tr. zák.) zrušil rozsudek krajského soudu, pokud jím byl obviněný uznán vinným (jediným) trestným činem neoznámení trestného činu podle § 165 tr. zák. (a v důsledku toho i ve výroku o trestu) a uznal obviněného vinným, že v roce 1952 se dozvěděl od kulaka, že tento spáchal s dalšími osobami velezradu a že v roce 1954 se dozvěděl od téhož kulaka, že pro spáchanou velezrádnou činnost dosud uniká trestní odpovědnosti, že tedy spáchal dvojnásobný trestný čin neoznámení trestného činu podle § 165 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud pak dále uložil obviněnému týž trest, jak mu byl uložen napadeným rozsudkem, aniž v tomto směru odvolání krajského prokurátora vyhověl. Ostatní výroky napadeného rozsudku ponechal nejvyšší soud nedotčenými.
Presidium nejvyššího soudu ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu zrušilo rozsudek nejvyššího soudu jako soudu odvolacího v celém rozsahu a odvolacímu senátu nejvyššího soudu uložilo, aby o odvolání krajského prokurátora znovu jednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Předseda nejvyššího soudu ve stížnosti pro porušení zákona namítá jednak porušení zákona v ustanovení § 165 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný byl odsouzen pro trestný čin podle § 165 odst. 1 tr. zák. spáchaný i v roce 1954, ač se nic nového o nějaké