Input:

R 17/1964; Náhrada škody Garance

č. 17/1964 Sb. rozh.
Ustanovení § 351 obč. zák. při náhradě škody, způsobené nadměrnou prašností a únikem škodlivých látek při provozu průmyslových závodů a jejich výrobních zařízení nelze vztahovat na všechny případy škod, způsobených nadměrnou prašností a únikem škodlivých látek, nýbrž na ty škody, které jsou vyvolány takovými kvalifikovanými skutečnostmi, které má na mysli ustanovení § 351 obč. zák.
(Rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 26. září 1963, 5 Co 330/63).
Žalující JZD uplatnilo žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami proti žalovanému podniku nárok na náhradu škody ve výši 163 793,19 Kčs, způsobené zaprášovaním kultur zemědělských plodin, zejména prachem a popílkem z provozu žalovaného podniku.
Okresní soud v Příbrami zavázal žalovaný podnik k náhradě škody ve výši 54 597,19 Kčs a ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Odůvodnění:
Jde o otázku odpovědnosti podniku za následky spádu prachu na polnosti a plodiny žalobcovy v roce 1961.
Okresní soud správně zjistil, že žalovaný podnik učinil vše, co lze za současného stavu vědy a techniky učinit k zabránění spádu prachu z provozu žalovaného podniku, zejména z provozu struskové haldy, kterou nutno považovat za součást provozu. Pokud by se tedy měla opírat odpovědnost žalovaného podniku o § 350 obč. zák., je třeba souhlasit se stanoviskem podniku, že odpovědnost tu dána není. U § 350 obč. zák. jde o tzv. nepravou odpovědnost za výsledek, totiž o předpokládané zavinění, při čemž se může vyvinit podnik důkazem, že dbal potřebné péče a o opatrování nebo o dohled nad věcí.
Soud však správně uvažoval také o tom, zda tu nejde o odpovědnost podle § 351 obč. zák., což je odpovědnost objektivní (za výsledek), Dlužno schválit postup okresního soudu, který sice vyslovil, že v daném případě vzhledem k § 7 vyhl. 40/1963 Sb. nelze užít přímo ustanovení této vyhlášky, avšak uvedl, že při výkladu předpisů použitelných pro řešení dané náhrady škody musí přihlédnout k této vyhlášce jako k důležité směrnici.
V tomto duchu je třeba přistupovat k aplikaci stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného pod č. 63/1962 Sb. rozh. a sdělení čs. soudů, zejména ve směru posouzení odpovědnosti podniku podle § 351 obč. zák.
Vládní vyhláška č. 40/1963 Sb. 1) stanoví objektivní odpovědnost podniku za exhalace. Obdobná objektivní odpovědnost je zakotvena také v § 351 obč. zák.
Ve shora uvedeném stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu se uvádí, že zdrojem zvýšeného nebezpečí kvalifikovaného jako provoz zvláště nebezpečný, může být cokoliv. Může jít o zvlášť nebezpečné průmyslové provozy, např. s výrobou třaskavin, doly a lomy s používáním třaskavin k odstřelu hornin, nebo provozy s únikem látek zvláště nebezpečných zdraví, životu a majetku apod. Zákon nepodává definici zvláště nebezpečného provozu zřejmě z toho důvodu, aby nebyly učiněny zábrany výkladu tohoto pojmu při dalším technickém rozvoji. Není také pochyb, že stanovení této odpovědnosti musí být vždy otázkou všestranného a individuálního posouzení.
V teorii se zdroj zvýšeného nebezpečí definuje tak, že jde o věci, přírodní