167/2000 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2000 ve věci návrhu na zrušení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů Garance

Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2000 ve věci návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

Ústavní stížností se stěžovatelé MUDr. H. F. a spol. domáhají zrušení čl. 1 a 8 rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999 o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, jimiž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina”), jakož i z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (věc je vedena pod sp. zn. III. ÚS 407/99).

Stěžovatelé objasňují svoji aktivní legitimaci poukazem na skutečnost, že jsou fyzickými a právnickými osobami poskytujícími specializovanou zdravotní ambulantní péči dle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadají uvedené rozhodnutí vlády vydané na základě ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž v něm spatřují zásah orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”). Dle jejich názoru jak vláda, tak Ministerstvo zdravotnictví, a to i ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu, v předmětné věci vystupují v postavení orgánu veřejné moci, když vláda rozhodnutím určila výši plnění ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi stěžovateli a zdravotními pojišťovnami, čímž měla autoritativně a pravomocně zasáhnout do jejich právní sféry. Dále dle stěžovatelů uvedené rozhodnutí vlády nelze v žádném případě považovat za výsledek realizace právotvorné pravomoci, a tedy za pod zákonný právní předpis, zejména proto, že nemá obligatorní právní formu pod zákonného právního předpisu vydávaného vládou, a to formu nařízení (čl. 78 Ústavy), nesplňuje také základní obsahový znak právního předpisu, protože nemá normativní, ale pouze jednorázový charakter. I když v úvodu textu rozhodnutí je uvedeno, že o něm vláda rozhodla usnesením, použití termínu usnesení v této souvislosti však dle přesvědčení stěžovatelů neznamená, že jde pouze o interní rozhodnutí nebo rozhodnutí týkající se vnitřní úpravy chodu vládních prací, protože zasahuje do práv třetích osob. Z výše uvedeného stěžovatelé ohledně právní povahy napadeného rozhodnutí vlády dovozují…