167/2000 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2000 ve věci návrhu na zrušení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:
  • A
  • A
č. 167/2000 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2000 ve věci návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. prosince 2000 zrušuje.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé MUDr. H. F. a spol. domáhají zrušení čl. 1 a 8 rozhodnutí vlády ze dne 23. června 1999 o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, jimiž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 26 odst. 1 a čl. 41 odst. 1 a dále z čl. 1, čl. 2 odst. 2 až 4, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (věc je vedena pod sp. zn. III. ÚS 407/99).
Stěžovatelé objasňují svoji aktivní legitimaci poukazem na skutečnost, že jsou fyzickými a právnickými osobami poskytujícími specializovanou zdravotní ambulantní péči dle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížností napadají uvedené rozhodnutí vlády vydané na základě ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž v něm spatřují zásah orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Dle jejich názoru jak vláda, tak Ministerstvo zdravotnictví, a to i ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu, v předmětné věci vystupují v postavení orgánu veřejné moci, když vláda rozhodnutím určila výši plnění ze smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi stěžovateli a zdravotními pojišťovnami, čímž měla autoritativně a pravomocně zasáhnout do jejich právní sféry. Dále dle stěžovatelů uvedené rozhodnutí vlády nelze v žádném případě považovat za výsledek realizace právotvorné pravomoci, a tedy za pod zákonný právní předpis, zejména proto, že nemá obligatorní právní formu pod zákonného právního předpisu vydávaného vládou, a to formu nařízení (čl. 78 Ústavy), nesplňuje také základní obsahový znak právního předpisu, protože nemá normativní, ale pouze jednorázový charakter. I když v úvodu textu rozhodnutí je uvedeno, že o něm vláda rozhodla usnesením, použití termínu usnesení v této souvislosti však dle přesvědčení stěžovatelů neznamená, že jde pouze o interní rozhodnutí nebo rozhodnutí týkající se vnitřní úpravy chodu vládních prací, protože zasahuje do práv třetích osob. Z výše uvedeného stěžovatelé ohledně právní povahy napadeného rozhodnutí vlády dovozují závěr, dle něhož toto rozhodnutí není ani právním předpisem, ani interním usnesením, nýbrž je správním rozhodnutím způsobilým zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv, pročež má právní povahu zásahu orgánu veřejné moci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Z hlediska dodržení podmínek podání ústavní stížnosti odkazují stěžovatelé na ustanovení § 248 odst. 3 a přílohu A občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterých rozhodnutí o regulaci cen dle
 
 Nahoru