č. 166/1950 Sb. rozh. tr., Garance
č. 166/1950 Sb. rozh. tr.
Předmětem obžaloby je určitý skutek, nikoliv jeho právní kvalifikace. Soud nepřekročil obžalobu, jestliže předmětem jeho rozhodování zůstaly tytéž události jako v obžalobě, ale jinak právně kvalifikované.
Pojem nebezpečí ve smyslu § 35 odst. 3 zák. č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, nutno omezit na nebezpečí útoku hrozícího osobě povinné překažením (oznámením) trestného činu nebo osobám jí blízkým se strany pachatele; není jím však nebezpečí trestního stíhání.
Aby tu nastala beztrestnost, je též třeba, aby hrozící újma převyšovala svou závažností újmu, která hrozí společnosti z nepřekažení (neoznámení) trestného činu.
Privilegium osoby blízké nelze rozšiřovati i na neoznámení (nepřekažení) trestné činnosti dalších spolupachatelů.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. dubna 1950.)
Státní soud v Praze uznal obžalovaného A vinným zločinem sdružování proti státu podle § 2 odst. 3 zák. č. 231/1948 Sb., obžalovaného B zločinem neoznámení trestného činu podle § 35 odst. 2 tohoto zákona a zprostil obžalované C, D obžaloby pro zločin posléze uvedený.
Nejvyšší soud zamítl odvolání obžalovaných A, B z výroku o vině, vyhověl však odvolání státního prokurátora ze zprošťujícího výroku u obžalovaných C, D.
Z důvodů:
Obžalovaný A namítá, že neprávem prý prvý soud shledal v jeho činnosti zločin sdružování proti státu podle § 2 odst. 3 zák. č. 231/1948 Sb., ačkoliv obžaloba zněla na zločin neoznámení trestného činu podle § 35 tohoto zákona, že překročením obžaloby byl porušen předpis § 262 tr. ř. a že ani jinak se nedopustil nějakého trestného činu, zvláště když se nedověděl věrohodně nějaké okolnosti o zločinné činnosti spoluobžalovaných, kde by měl oznamovací povinnost.
Tyto námitky jsou neodůvodněny. Z výpovědi spoluobžalovaných a z vlastního doznání obžalovaného je jasně patrno, že jednal o illegálním převedení jednoho ze spoluobžalovaných za hranice a že navázal v tomto směru i styky s druhým spoluobžalovaným. Ze způsobu jednání s ním mu také bylo známo, že jde o organisovanou akci za účelem illegálního přechodu hranic, tedy o organisaci. Již ze samé povahy a účelu styků mu nutně bylo také známo, že jde o organisaci sledující při nejmenším podvratné cíle, jak napadený rozsudek správně zjišťuje. Šlo proto u něho o aktivní činnost a podporu členů podvratné organistka po právu byla tato činnost podřaděna pod předpis zločinu sdružování proti státu podle § 2 odst. 3 zák. č. 231/1948 Sb. V tomto směru nešlo pak o porušení ustanovení trestního řízení překročením obžaloby znějící na zločin podle § 35 uved. zák., neboť předmětem obžaloby je určitý skutek a nikoliv jeho právní kvalifikace a bylo na prvém soudu, aby rozhodl podle svého právního přesvědčení, nejsa vázán označením činu v obžalovacím návrhu uvedeným (§ 262 tr. ř.). Překročení obžaloby podle § 267 tr. ř. nastalo, když předmětem posouzení byly tytéž události, ale různě právně kvalifikované. V tomto směru nebylo třeba obžalobu při hlavním přelíčení rozšiřovat, ani zvláště vyslýchat obžalovaného, který jinak o skutkovém trestném ději byl slyšen. Odpovídá tudíž výrok rozsudku zcela zákonu.
Pokud obžalovaný B ve svém odvolání rovněž namítá, že byl uznán vinným…
