č. 153/2004 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2004 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. února 2004 v plénu o návrhu nezletilých J. a P. B., zastoupených matkou M. B., na zrušení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 243 c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2002 (sp. zn. IV. ÚS 582/02) se stěžovatelé - nezletilí J. B. a P. B., zastoupeni matkou M. B., právně zastoupeni JUDr. A. J., domáhají, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002 č. j. 33 Odo 360/2002-127, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2002. č. j. 28 Co 11/2002-111 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2001 č. j. 11 C 165/97-81.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále též „o. s. ř.”).
Čtvrtý senát Ústavního soudu po konstatování, že uplatněním napadeného ustanovení nastala jedna ze skutečností, které jsou předmětem ústavní stížnosti, tj. že jsou splněny podmínky stanovené v § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon”) řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 243c odst. 2 o. s. ř. postoupil plénu Ústavního soudu.
Navrhovatelé považují ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř., umožňující Nejvyššímu soudu rozhodnutí o dovolám v něm specifikovaná vůbec neodůvodňovat, za rozporné s právem každého na spravedlivý proces, zejména pak s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva”). Tato Úmluva je dle jejich názoru smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”), tudíž bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Na podporu svého názoru pak argumentují rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, zejména upozorňují na rozsudek z 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, který jasně říká, že „Podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena.”. Dále navrhovatelé připomínají, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Konečně se pak odvolávají na závěry Evropského soudu pro lidská práva, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí…
