č. 15/1964 Sb. rozh. tr., Garance
č. 15/1964 Sb. rozh. tr.
Soud je v každém konkrétním případě při rozhodování a nařízení výkonu zbytku trestu, z něhož byl odsouzený podmíněně propuštěn, povinen po náležitém objasnění všech skutečností rozhodných pro posouzení jeho způsobu života a stavu převýchovy pečlivě zvážit účel trestu. Skutečnost, že byl odsouzený ve zkušební době znovu odsouzen pro trestný čin, nelze mechanicky posuzovat za důvod pro nařízení výkonu zbytku trestu. Pokud však za trestný čin spáchaný ve zkušební době, byl uložen nepodmíněný trest a závažnost činu nebo jeho okolnosti svědčí o tom, že podmíněně propuštěný se nechce napravit a vést řádný život pracujícího člověka, je povinností soudů neprodleně (dříve než si pachatel odpyká trest nově uložený) rozhodnout o výkonu zbytku trestu, v z něhož byl podmíněně propuštěn.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. července 1963 - To 12/63)
Usnesením krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vysloveno, že se na odsouzeném vykoná rozsudek trestu odnětí svobody ve výši 6 měsíců a 15 dnů z trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, z něhož byl podmíněně propuštěn, a to z toho důvodu, že byl ve zkušební době dvakrát odsouzen obvodním soudem pro Prahu 6 pro trestné činy výtržnictví k nepodmíněným trestům odnětí svobody, tedy, že ve zkušební době neosvědčil.
Nejvyšší soud ke stížnosti odsouzeného podle § 149 odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení krajského soudu v Ústí nad Labem.
Z odůvodnění:
Odsouzený stížnost podal proto, že vykonává nyní základní vojenskou službu, v níž se chová řádně a chce začít nový život a k tomu mu dopomáhá právě kolektiv, v němž nyní žije. Poukazuje na to, že k trestné činnosti byl vždy sveden falešným kamarádstvím, jakmile se dostal do styku s partou mladíků, s nimiž spáchal první trestní čin ve svém životě. Již v červnu 1962 se navždy rozešel s uvedenou partou, když se postavil proti jejich nepřístojnému chování a pomáhal důstojníku Čs. armády v zákroku proti této partě, tedy proti svým t. zv. kamarádům. Případ také oznámil a vypovídal proti nim u soudu jako svědek. Stěžovatel uvádí, že nástup trestu, z něhož byl podmíněné propuštěn, by znamenal přerušení jeho snah využít kladného prostředí vojenské základní služby k nápravě a zahájení nového života; vytýká krajskému soudu, že jeho rozhodnutí bylo předčasné, neboť krajský soud měl možnost vždy nařídit výkon zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, kdyby odsouzený v průběhu výkonu vojenské základní služby se dopustil závadného protispolečenského jednání. Ze stížnosti odsouzeného vyplývá, že mu jde o to, aby rozhodnutí o tom, zda bude nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl podmíněně propuštěn, bylo odsunuto až do doby, kdy se vrátí ze základní vojenské služby a dokáže sobě i ostatním, že skutečně povede řádný život pracujícího člověka.
Nejvyšší soud přezkoumal ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení a řízení, které napadenému usnesení předcházelo. Na podkladě tohoto přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že krajský soud nepostupoval správně, jestliže v průběhu zkušební doby stanovené při podmíněném propuštění z výkonu trestu, když odsouzený nastoupil a vykonával základní vojenskou službu,…
