Input:

R 15/1963; Náhrada škody Garance

č. 15/1963 Sb. rozh.
Odpovědnost hráče za škodu na zdraví způsobenou protihráči při fotbalovém utkání.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 1962, 5 Cz 38/62)
Žalobce se domáhal zaplacení částky 6927,- Kčs z důvodů úrazu, který mu měl způsobit žalovaný při fotbalovém utkání dne 18. 9. 1960, a to rozdílu mezi nemocenskými dávkami a skutečnou mzdou, kterou by obdržel, kdyby pracoval v době od 19. 9. 1960 do 5. 5. 1961 ve výši 5427,- Kčs a na bolestném částku 1500,- Kčs s tím, že si vyhražuje náhradu za zohyzdění; během řízení rozšířil žalobu z tohoto titulu o částku 10 000,- Kčs.
Okresní soud v Berouně vyhověl žalobě do částky 4000,- Kčs. Použil ustanovení §§ 341, 348 obč. zák. a § 358 obč. zák. a žalobě vyhověl přesto, že žalovaný nebyl disciplinárně ani na hřišti ani v komisi sekce kopané potrestán, a aniž by byl shledal, že by žalovaný jednal úmyslně, či nedbale proti pravidlům kopané. Podle názoru soudu šlo o odpovědnost za škodu, způsobenou náhodou podle § 341 obč. zák.; spoluzavinění žalobce hodnotil volnou úvahou podle § 94 o. s. ř.
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze se změnou, týkající se nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, že ke zranění žalobce došlo při boji o míč, při čemž zásadně nešlo o nedovolený zákrok podle pravidel kopané a nelze proto vyvodit odpovědnost žalovaného k náhradě škody proto, že by úmyslně nebo z nedbalosti poškodil žalobce porušením závazku nebo jiné právní povinnosti. Nesdílel tedy vývody žalobce, že šlo o tak zvaný "šprajc", tedy o neregulérní hru, protože prý výsledky dokazování neregulérní hru žalovaného bezpečně neprokázaly. Vzal také za zjištěno, že podle jednání v disciplinární komisi sekce kopané nelze považovat zákrok za nedovolený. Přesto ale dochází k závěru, že ani sportovní zápolení nesmí vybočovat do té míry z určitého rizika sportovního výkonu a zápolení, aby docházelo k ohrožování zdraví hráčů. Ačkoliv tedy soud nedochází k zjištění o úmyslu anebo nedbalosti, spatřuje nahodilost škody v ráznosti zákroku a této ráznosti se prý dopustili oba hráči, tedy žalobce i žalovaný. Tak bylo porušeno ono zásadní pravidlo, které má zabránit nahodilým škodám. Oboustranné porušení tohoto základního pravidla se zobrazuje v tom, že poškození žalobce bylo nepoměrně těžší, než poškození žalovaného, a proto otázka rozsahu poškození právě pro nahodilost nemůže sama o sobě určovat poměr odpovědnosti obou účastníků řízení, jak dovodil soud prvého stupně v hodnocení užitého ustanovení § 348 obč. zák. Přesto, že toto zákonné ustanovení výslovně mluví o zavinění, lze je užít pro posouzení otázky, kdo ze své viny dal podnět k náhodě, jak to vyžaduje ustanovení § 341 obč. zák. Soud dospívá tak k závěru, že podnět k náhodě ze své viny dali stejnou měrou oba účastníci, a že je proto dána jejich odpovědnost za škodu žalobci vzniklou u každého jednou polovinou. Tento postup soudu je nutný, aby nedocházelo k zbytečnému ohrožování zdraví sportovců, kteří na sebe berou dobrovolně riziko výkonem závodního sportu.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že těmito rozhodnutími byl porušen zákon.
Odůvodnění: