Input:

R 15/1956; Garance

č. 15/1956 Sb. rozh. obÄŤ.
Nároky z individuálního důchodového připojištění je posuzovat stejně jako pohledávky a nároky z pojištění na život a nároky ty podléhají proto režimu § 7 odst. 1 písm. c) zák. č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, a čl. 25, 27 směrnic ministra financí č. 159/ 1953 O. 1.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 6. října 1955, Cz 126/55.)
Navrhovatel se stal na podkladě smlouvy o důchodovém pojištění uzavřené v r. 1938 v jeho prospěch tehdejším jeho zaměstnavatelem s Všeobecným pensiijním ústavem v Praze poživatelem důchodu, který mu byl vyplácen od 1. ledna 1939 v částce 1425 Kčs starých peněz a od 1. června 1953 v částce 285 Kčs nových peněz měsíčně až do 1. ledna 1954 jako zvýšení jeho starobního důchodu národního pojištění. Sdělením odpůrce z 9. dubna 1954 byl navrhovatel vyrozuměn, že nárok z důchodového připojištění zanikl dnem 1. června 1953, takže další jeho výplata musela být zastavena a přeplatek, který tu vznikl tím, že dávky z připojištění byly vypláceny i po dni zániku nároku až do 1. ledna 1954, bude mu srážen z ostatního jeho důchodu částkou 95 Kčs měsíčně.
Lidový soud v Olomouci k opravnému prostředku navrhovatele zrušil toto odpůrcovo opatření a uložil mu povinnost zaplatit navrhovateli dávky z tohoto pojištění, které se staly zatím splatnými ve výši 3420 Kčs. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v nároku navrhovatele z individuálního důchodového pojištění nenastala žádná změna ani podle vládního nařízení č. 10/1953 Sb., o některých opatřeních v oboru pensijního nadlepšení, ani podle vl. nař. č. 18/1954 Sb., o úpravě nároků z dosavadního pensijního nadlepšení, neboť obě tyto normativní úpravy mají na mysli případy, kdy došlo k nadlepšení z pojištění kolektivního, netýkají se však nadlepšení z připojištění individuálního.
Krajský soud v Olomouci se ztotožnil s názorem lidového soudu, že nárok navrhovatele z individuálního jeho připojištění nezanikl. Označil za základní otázku sporu, zda individuální připojištění je posuzovat jako pojištění životní či nikoli a došel k závěru, že dávky z individuálního připojištění jsou součástí odpočivných platů, takže toto důchodové připojištění má akcesorickou povahu a sdílí osudy základního důchodového pojištění. Nelze proto podle jeho názoru na toto pojištění hledět jako na smluvní pojištění životní, které slouží hospodářskému zajištění osob, na něž se nevztahuje národní pojištění. Stanovisko odpůrce opírající se o zaslané mu sdělení ministerstva financí, že individuální připojištění nutno posuzovat jako pojištění životní, nemá podle názoru krajského soudu oporu ani v zákoně č. 41/1953 Sb. o peněžní reformě, ani ve směrnicích ministra financí z 30. května 1953 č. 159 Ú. l., neboť podle těchto předpisů jde výslovně o pohledávky z pojištění na život, které se ruší dnem 1. června 1953, pokud se měly podle § 7 odst. 1 č. 1 zák. č. 141/1947 Sb., o likvidačním fondu měnovém, plnit poukazem na vázaný vklad. O takový případ však v souzené věci nejde. Stanovisko odpůrcovo je prý v rozporu i s ustanovením § 26.7:. odst. 2 zák. o nár. poj., které nepřipouští, aby byl někdo zbaven přiznaného již nároku ze zákona o národním pojištění. Krajský soud posléze ještě podotkl, že odpůrce nebyl v žádném případě oprávněn