Input:

R 14/1964; Smlouva Garance

č. 14/1964 Sb. rozh.
K některým otázkám, týkajícím se slevy z úplaty za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody a slevu z nájemného.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. února 1964, 5 Cz 16/64).
Rozkazní žalobou podanou dne 29. 10. 1963 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal se žalující obvodní podnik bytového hospodářství na žalovaném zaplacení částky 119,80 Kčs z titulu nedoplatku úplaty podle vyúčtování ústředního topení za topné období 1961 - 1962. V rozkazní žalobě se sice uvádí, že žalovaný dluhuje žalobci zažalovanou částku z důvodu nezaplacení nájemného a vedlejších poplatků za sezónu 1961/1962, nicméně z celkového obsahu žaloby a zejména z písemností připojených ke spisům, nepochybně vyplývá, že jde o nedoplatek vyplývající z vyúčtování úplaty za ústřední topení v topném období od 1. 5. 1961 do 30. 4. 1962.
V odporu proti platebnímu rozkazu žalovaný v podstatě namítal, že v jeho bytě je dosahovaná teplota až o 6 stupňů nižší, než v jiných bytech téhož domu, v důsledku čehož mu vznikají náklady za přitápění a ohřívání vody plynem a elektřinou, které za požadované topné období činily více než 148 Kčs, a že proto považuje za správné takové řešení, podle kterého by se mu při dosavadní ploše topných těles snížil poplatek za topení nebo zvýšila plocha topných těles tak, aby stupeň vytápění byl srovnatelný s ostatními byty v domě.
Obvodní soud pro Prahu 3 po provedeném dokazování, v němž zjistil, že byt žalovaného je nadměrně chladný a že ústřední topení není s to by žalovaného vytápět na předepsanou minimální teplotu, ačkoliv jinak převážná část domu je zřejmě vytápěna řádně, žalobu zamítl. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil v podstatě tím, že žalovaný "pro nedostatečnou teplotu tohoto svého bytu nemohl jej užívat tak, jako ostatní nájemníci v domě", a přísluší mu proto nárok na přiměřenou slevu z nájemného; tuto slevu stanovil pak soud volnou úvahou na 20 %, které činí 14 Kčs měsíčně, a "protože žalovaný dodnes platí předepsané nájemné, vznikl mu tím přeplatek na nájemném, který je požadavek žalobce uplatněný touto žalobou zcela kryt".
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém zejména namítal, že nárok žalovaného na slevu z nájemného zanikl uplynutím lhůty, stanovené v § 397 obč. zák. a že započtení nároku žalovaného na slevu z nájemného proti žalobnímu nároku je vyloučeno ustanovením § 19 vl. nař. č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku.
Městský soud v Praze napadený rozsudek obvod. soudu potvrdil. Ztotožnil se ve všech otázkách se závěry soudu I. stupně a k namítané nepřípustnosti započtení uvedl, že ustanovení § 19 vl. nař. č. 81/58 Sb. je třeba vykládat tak, že dlužník nemůže sám uhradit svůj dluh započtením pohledávky za státem, pokud tato pohledávka vznikla z odlišného právního vztahu, než dluh sám, že však o takovýto případ v souzené věci nejde, když žalobce jako správce domovního majetku poskytuje žalovanému služby spojené s užíváním bytu a žalovaný naproti tomu platí jak za tyto služby, tak i za užívání bytu.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudky soudů obou stupňů byl porušen zákon.
Soudy obou stupňů si dobře neujasnily podstatu námitek žalovaného