Input:

R 14/1957; Garance

č. 14/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Pracovním úrazem pod zemí podle § 139 odst. 3 posl. věty zákona o národním pojištění dlužno rozumět toliko úraz, který se stal při skutečné práci pod zemí nebo při pracích, které byly jí pro svou stejně nebezpečnou povahu postaveny na roveň. Kdy za takovou práci je považovat podle vyhlášky min. práce a soc. péče č. 291/1951 Ú. l. práci dozorce v uhelných lomech.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 26. června 1956, Cz 265/56.)
Navrhovatel uplatnil v důsledku úrazu, který utrpěl jako zaměstnanec uhelného lomu, nárok na hornický invalidní důchod. Výměrem ze 7. července 1955 mu Státní‘úřad důchodového zabezpečení návrh odmítl s odůvodněním, že není invalidní podle § 63 zák. o nár. poj. a že nárok na invalidní důchod hornický není splněn z toho důvodu, že úraz navrhovatele se nestal při práci pod zemí.
Lidový soud v Karlových Varech vyhověl opravnému prostředku navrhovatele a přiznal mu hornický invalidní důchod. Zjistil, že navrhovatel byl zaměstnán jako revírník uhelného lomu a že k jeho úrazu došlo v době, kdy pomáhal při posunu vagonů ve třídírně, která také podléhala jeho dozoru. Tuto činnost považoval lidový soud za přechodnou práci navrhovatele na povrchu, která se podle § 138 odst. 5 zák. o nár. poj. považuje za práci pod zemí.
Krajský soud v Karlových Varech toto rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že oběma uvedenými rozsudky byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Ve věci není sporu o tom, že navrhovatel nezískal důlní kvalifikaci ani pětiletou prací pod zemí ani na podkladě svého celkového pojištění v hornictví a že tedy nárok na invalidní důchod hornický by mu mohl vzniknout toliko za podmínky § 139 odst. 3 druhé věty z uvedeného zákona, t. j. v případě, že by jeho invalidita nastala následkem pracovního úrazu, který se stal při práci pod zemí. Mimo pochybnost bylo i to, že navrhovatel konal jako dozorce v uhelném lomu práce, které podle § 1 č. 2 vyhl. min. práce a soc. péče č. 291/1951 Ú. 1. bylo považovat za práce pod zemí a že při výkonu této činnosti se mu úraz nestal, nýbrž při činnosti na vlečce u třídírny.
Soudy i za této situace považovaly úraz navrhovatelův za úraz způsobený při práci pod zemí a poukazovaly zejména na ustanovení § 138 odst. 5 zák. o nár. poj. Tomuto názoru nelze však přisvědčit. Toto ustanovení říká, že za práci pod zemí se považuje u zaměstnanců pracujících pod zemí také činnost, kterou konají na povrchu ve funkci člena závodní (podnikové) rady nebo činnost, kterou konají z provozních důvodů přechodně na povrchu. U zaměstnanců pracujících na povrchu, kteří jsou přechodně zaměstnáni z provozních důvodů také pracemi pod zemí, přihlíží se při určování doby práce pod zemí jen k době, po kterou byly práce pod zemí skutečně vykonávány.
Smysl tohoto ustanovení nutno vyložit z celého obsahu § 138 zák. o nár. poj. V tomto paragrafu'se stanoví především okruh osob, které je považovat pro účely národního pojištění za horníky, tedy okruh osob, které s hlediska tohoto zákona jsou zaměstnány v hornictví pod zemí nebo na povrchu. Pokud jde o hornické práce pod zemí nevymezuje tu zákon jejich pojem, nýbrž vyhrazuje stanovit bližším směrnicím k posouzení,