č. 13/1971 Sb. rozh., Garance
č. 13/1971 Sb. rozh.
Starobní důchod účastníka odboje nemůže, nejde-li o výjimky uvedené v § 107 g) odst. 4 zák. č. 101/1964 Sb., ve znění vyplývajícím z pozdějších předpisů, překročit 100 % průměrného měsíčního výdělku, neomezeného podle § 9 odst. 3 cit. zákona a sníženého o částku rovnou dani ze mzdy, stanovené ke dni vzniku nároku na důchod. Omezení podle § 107 g) odst. 4 cit. zákona (věta před středníkem) platí i v případě zvýšení starobního důchodu účastníka odboje podle § 16 odst. 1 cit. zák. za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na plný starobní důchod.
(Usnesení Nejvyššího soudu ČSR z 18. 8. 1970, Co 221/70)
Rozhodnutím odpůrce ze dne 19. 2. 1970 byl navrhovateli jako účastníku odboje přiznán starobní důchod v částce 1240 Kčs měsíčně, která představuje 100 % průměrného měsíčního výdělku sníženého o částku rovnou dani ze mzdy. Navrhovatel poukazoval na to, že omezení horní hranice důchodu podle § 107 g) odst. 4 zák. č. 101/1964 Sb., ve znění zák. č. 161/1968 Sb., se nevztahuje na zvýšení důchodu podle § 16 odst. 1 cit. zákona za dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na plný starobní důchod.
Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí odpůrce s odůvodněním, že ustanovení § 16 odst. 1 cit. zákona zůstalo zákonem č. 161/1968 Sb. nedotčeno a že proto navrhovateli přísluší zvýšení za dobu zaměstnání po vzniku nároku na plný starobní důchod i nad hranici stanovenou podle § 107 g) odst. 4 cit. zákona.
Nejvyšší soud ČSR k odvolání odpůrce změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že potvrdil rozhodnutí odpůrce ze dne 19. 2. 1970.
Z odůvodnění:
Soud prvního stupně zastává názor, že ustanovení § 16 odst. 1 zák. č. 101/1964 Sb. zůstalo zákonem č. 161/1968 Sb. nedotčeno, že zvýšení důchodu za dobu zaměstnání po vzniku nároku na starobní důchod patří každému pracovníku, a tedy i tomu, kdo je účastníkem odboje, a že proto nutno toto zvýšení přiznat i nad hranici 100 % průměrného měsíčního výdělku sníženého o částku rovnou dani ze mzdy…
