Input:

R 13/1968 (tr.); I. Amnestie. Ukládání trestu.; II. Amnestie. Ukládání trestu Garance

č. 13/1968 Sb. rozh. tr.
I. Ze znění § 22 odst. 2 tr. zák. z r. 1950 vyplývá, že smyslem tohoto ustanovení bylo doplnit prvý trest druhým trestem tak, aby oba tresty dohromady v souhrnu tvořili jeden trest rovnající se trestu úhrnnému ve smyslu § 22 odst. 1 téhož trestního zákona.
Tentýž smysl má i § 35 odst. 2 tr. zák. o trestu souhrnném.
Společným cílem obou citovaných ustanovení tedy bylo a je, aby předchozí trest s dodatkovým (v souhrnu) nebo souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný. Znamená to tedy, že odsouzený při dodatkovém nebo souhrnném trestu musí být zásadně ve stejné situaci jako v případě trestu úhrnného, tj. jako by o všech spáchaných trestných činech bylo rozhodnuto v jednom řízení.
II. Proto také vzhledem ke znění čl. VII odst. 5 rozhodnutí presidenta republiky o amnestii z 9. května 1965 nelze považovat za druhé odsouzení takový rozsudek, jímž byl uložen trest dodatkový nebo souhrnný.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 9. 1967, 1 Tz 40/67.).
Rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. ledna 1966 sp. zn. 2 T 171/65 byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví podle § 134 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem odnětí věci hospodářskému určení podle § 116 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za to byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně s tím, že bude vykonán ve druhé nápravně výchovné skupině a podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno propadnutí zajištěných věcí.
Usnesením Městského soudu ze dne 18. února 1966 sp. zn. 4 To 78/66 bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění uvedených v rozsudku obvodního soudu se obviněný dopustil trestného činu podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví podle § 134 odst. 1 písm. a) tr. zák. v r. 1963. V páchání trestného činu odnětí věcí hospodářskému určení podle § 116 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněný pokračoval do července 1965.
Usnesením okresního soudu ze dne 25. října 1966 sp. zn. 4 Nt 184/66 bylo podle § 368 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný není účasten amnestie presidenta republiky ze dne 9. 5. 1965.
Stížnost obviněného podanou proti tomuto usnesení zamítl krajský soud svým usnesením ze dne 18. listopadu 1966 sp. zn.4 To 548/66 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako bezdůvodnou.
Ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů a okresnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal předseda Nejvyššího soudu, správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a shledal, že byl porušen zákon.
Okresní soud odůvodnil své usnesení o použití amnestie tím, že obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen a spočívající v přechovávání kůží i po 9. 5. 1965, tedy ještě po vyhlášení amnestie. Z toho důvodu se na obviněného amnestie nevztahovala.
Toto odůvodnění soudu prvního stupně nebylo správné, neboť bylo v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Ze

Z důvodu údržby našich serverů budou v úterý 28. 6. 2022 od 17:30 nedostupné naše služby. Plánovaná doba výpadku je jedna hodina. Omlouváme se.
Více informací