Input:

R 13/1960; Pracovní úraz. Náhrada škody Garance

č. 13/1960 Sb. rozh.
K otázce odškodnění bolestného podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 208/1958 Ú. l.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 18. září 1959, 21 Co 651/59.)
Lidový soud civilní v Praze přiznal žalobkyni z titulu náhrady škody utrpěné v důsledku pracovního úrazu částku 1789,86 (bolestné a náhrada za zohyzdění); ve zbytku žalobu zamítl.
Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu první stolice tak, že zamítl žalobu i ohledně částky 1000 Kčs přiznané z titulu náhrady za zohyzdění.
Odůvodnění:
Podle konečných návrhů účastníků je předmětem odvolání strany žalující toliko rozdíl mezi částkou 380 Kčs a 1080 Kčs, o nějž podle názoru žalobkyně jí soud neprávem přiznal na bolestném méně, a předmětem odvolání strany žalované částky 1000 Kčs, přiznaná soudem první stolice z titulu zohyzdění.
Důvodné je jen odvolání žalovaného podniku, kdežto odvolání žalobkyně důvodné není.
Žalobkyně, domáhajíc se zvýšení částky přisouzené soudem první stolice z důvodu bolestného, uvádí především, že vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 108/1958 Ú. l. není pro soud závazná, a to jak ohledně výše bolestného vyjádřené v procentech, tak ohledně hodnocení bolesti v penězích.
Podle ustanovení § 2 cit. vyhlášky jsou povinni řídit se touto vyhláškou zdravotnická zařízení a všichni lékaři, podávající posudek o bolestném, ať tak činí při výkonu svého zaměstnání, popřípadě při výkonu znalecké činnosti, nebo v jiném právním poměru. Není tedy pochyby o tom, že i lékař nebo zdravotnické zařízení, podávající posudek o bolestném v soudním řízení, je touto vyhláškou při podávání svého posudku vázán. S tím ovšem nelze směšovat otázku posuzování tohoto posudku soudem. I o znaleckém důkazu platí - se zřetelem na to, že zákon tu nečiní výjimky - zásada volného hodnocení důkazu (§ 93 o. s. ř.). To znamená, že ani výsledky znaleckého posudku nepřejímá soud nekriticky, nýbrž hodnotí je přihlížeje ke všem jejich souvislostem s ostatními výsledky řízení. Poněvadž však znalec je přibírán právě proto, že jde o posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 108 o. s. ř.), neobejde se soud zpravidla bez toho, aby posudek přezkoumal pomocí jiného znalce, má-li o správnosti závěrů znaleckého posudku pochybnosti. Jestliže se tedy znalec řídil ustanoveními vyhlášky č. 208/1958 Ú. l. a při jejím konkrétním použití správně se řídil i pravidly své vědy, nemůže ani soud prakticky dojít k jinému závěru, pokud jde o stanovení celkového procenta bolestného ve smyslu § 7 cit. vyhlášky.
Pokud pak jde o hodnocení bolestného částkou Kčs 12,- za 1 %, které se považuje podle poznámky k § 7 vyhlášky za přiměřené, je pravda, že již podle textace této poznámky je zřejmo, že nejde o ustanovení povahy donucující, takže by nebylo vyloučeno od tohoto hodnocení se odchýlit. Na druhé straně však třeba uvážit, že podle § 1 cit. vyhlášky je hlavním účelem úpravy touto vyhláškou prováděné právě to, aby byly odstraněny nejednotnosti v hodnocení bolesti i v jejím peněžitém oceňování. Je proto nutno spatřovat i v určení hodnocení procenta bolesti v penězích podle uvedené poznámky sazbu, od níž by bylo vhodno odchýlit se toliko tehdy, kdyby pro to mluvily nějaké zvláštní důležité