Input:

R 13/1959; Garance

č. 13/1959 Sb. rozh.
Kdy jsou děti povinny hradit zá rodiče náklady zaopatření v Domově důchodců.
(Rozhodnutí lidového soudu civilního v Praze z 20. června 1958, 5 C 177/58.)
Otec žalovaných E. R. byl dne 13. března 1953 převezen do Domova důchodců v P. O., když v jeho dosavadním bydlišti se neměl o něj nikdo starat; v tomto domově byl do 18. ledna 1957, kdy zemřel. Jmenovaný nepobíral žádný důchod (nárok na sociální důchod mu byl zatmítnut a nárok na starobní důchod neměl, protože nesplňoval tzv. základní podmínku pojištění). Za celou dobu jeho pobytu ani on, ani jeho děti neuhrazovaly náklady spojené s pobytem v domově.
Žaloba Čs. státu uváděla, že náklady ty byly po celou dobu poj bytu hrazeny z prostředků státu, ačkoli žalovaní měli povinnost poskytovat jmenovanému úhradu na osobní potřeby podle § 70 zák. o právu rod., a to solidárně (§ 71 cit. zák.). Učinila proto žalující strana za žalované náklad, který oni byli sami podle zákona povinni učinit, a má proto proti žalovaným nárok na jejich refundaci podle § 365 obč. zák.
Lidový soud civilní rozsudkem z 20. června 1958 žalobě vyhověl.
Odůvodnění:
Umístění rodinných příslušníků v Domově důchodců není dávkou nemocenského pojištění, která by byla uvedena v § 26 býv. zák. o nár. poj. Není tím méně dávkou důchodového pojištění.
Ubytování v Domově důchodců nepatří také mezi plnění, která by stát poskytoval zdarma podle zákona č. 103/1951 Sb., o preventivní a léčebné péči; takové ubytování poskytne stát zdarma ovšem jen, pokud tu nejsou osoby povinné přispívat na výživu chovance, který je sám bez prostředků; pak totiž teprve nastupuje péče státu o přestárlé osoby i po finanční stránce.
Z toho již také plyne, že náklad, který činil stát na E. R., činil u vedomí, že plní za jinou osobu, tedy nikoli u vedomí, že plní bez nároku na náhradu z titulu veřejné péče. Ostatné žalovaní se mylné domnívají, že tato okolnost je pro posouzení oprávněnosti nároku podie § 365 obé. zák. rozhodující. Pro stručnost stačí poukázat na rožhodnutí č. 44/1958 Sbírky rozhodnutí čs. soudů.
Právě z tohoto rozhodnutí plyne, že žalobce správně i po právni stránce kvalifikoval tento prípad podie ustanovení § 365 obč. zák. vycházeje z toho, že žalovaní byli podie zákona povinni svému otci, který byl ve stavu nouze (bez majetku, bez důchodu), poskytovat takové částky, aby jejich' otec mohl si hradit ošetřovně v Domově důchodců. Jestliže tak žalovaní neučinili, resp. jestliže tak neučinila ani jeho manželka a jestliže žalobce povinnost žalovaných ze zákona plnil za ně – arci v rozsahu, v jakém měli žalovaní tuto povinnost – pak ovšem má žalobce nárok na náhradu podle § 365 obč. zák. (srov. i rozhodnutí č. 126/1956 Sbírky rozhodnutí čs. soudů).
Na tom nemohla nic změnit ani vyhláška č. 257/1955 Ú. 1., o příspěvku na zaopatření a kapesném v domovech důchodců a o odměnách za pracovní činnost jejich obyvatel.*) Tato vyhláška je především jen vyhláškou cenotvornou, neboť je opřena o ustanovení vládního nařízení č. 28/1954 Sb., o působnosti v oboru plánování a tvorby cen, nemůže proto měnit občanský zákoník. Kromě toho ustanovení § 1 písm. a) cit. vyhl. o tom, že k úhradě je povinen obyvatel domova, který, má jiný příjem, z něhož může příspěvek