č. 121/1953 Sb. rozh. obč., Garance

Okresní soud v Roudnici n. Labem zamítl žalobu poškozené proti škůdci, pokud se v ní poškozená domáhala náhrady za ušlý a budoucně ucházející výdělek. Zamítavý výrok odůvodnil soud tím, že i když je žalobkyně vyučena švadlenou, nemůže na ušlém a budoucně ucházejícím výdělku nic požadovat, ježto bylo zjištěno, že od sňatku v r. 1940 až do dne úrazu v r. 1951 nebyla vůbec výdělečně činná, nýbrž pracovala jen v domácnosti starajíc se o nezletilé dítě a manžela. Proto, i když snad v důsledku úrazu je její výdělečná schopnost pro povolání švadleny částečně omezena, nevzešla jí z tohoto důvodu do vynesení rozsudku žádná škoda. Mimo to nebylo ani prokázáno, že by se byla před nehodou nebo po ní vážně ucházela o zaměstnání švadleny nebo o nějaké výdělečné zaměstnání vůbec, nebo že by jí zjištěná ztráta výdělečné schopnosti skutečně bránila v nástupu do výdělečného zaměstnání.

Krajský soud v Ústí n. Labem k odvolání žalobkyně rozsudek prvého soudu částečně změnil a uznal žalovaného povinným platit žalobkyni měsíční důchod. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v době zvětšené potřeby pracovních sil za výstavby socialismu je zvýšena snaha o zapojení ženských sil do produktivní práce a že proto ženy jsou všestranně a všude do práce přijímány. Tvrzení, že žalobkyně by byla šla, kdyby nebylo úrazu, do práce jako vyučená švadlena, je proto hodnověrné, neboť žalobkyně měla všechny předpoklady pro zaměstnání jako šička, a její manžel má malý plat a je nemocen. Protože podle posudku soudního znalce je pracovní schopnost žalobkyně pro zaměstnání švadleny trvale snížena o 20% a ona by byla vedle práce švadleny stačila i na vedení domácnosti, kdyby nebylo došlo k úrazu, měl krajský soud za to, že nelze říci, že by renta byla u ní při vážném zranění s trvalými následky bezpracným důchodem.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané podle § 210 o. s. ř., že rozsudkem krajského soudu, pokud jím byl žalovaný uznán povinným, aby žalobkyni platil důchod, byl porušen zákon.

Z § 354 o. z. plyne, že za nej spravedlivější nápravu škody považuje zákon uvedení v předešlý stav. Jen tam, kde to není možné, přiznává se nárok na náhradu škody v penězích, a to v takovém rozsahu, aby tím byly vyváženy důsledky plynoucí z toho, že uvedení v předešlý stav nelze provést. Přiznává-li proto občanský zákoník v §§ 355, 357 i náhradu toho, co poškozenému ušlo, nejde o náhradu možného ušlého zisku, nýbrž o náhradu toho, co vyvažuje újmu skutečně nastalou tím, že není možné uvedení v předešlý stav.

Z těchto zákonných ustanovení plyne, že pro řešení otázky, zda poškozenému vznikla škoda na výdělku, není rozhodující již pouhá ztráta nebo zmenšení výdělečné způsobilosti samo o…