Input:

R 12/1964; Náhrada škody z pracovního poměru pracovníkem Garance

č. 12/1964 Sb. rozh.
Výše normy mank stanovená ředitelem podniku po projednání se závodním výborem ROH v rámci procenta z obratu jako ukazatele obchodně finančního plánu, stanoveného ministerstvem vnitřního obchodu pro jednotlivá sdružení a v rámci procenta z obratu stanoveného ředitelem sdružení pro jednotlivé podřízení podniky, je výší normy mank určenou na základě obecně platného právního předpisu; dohoda mezi hmotně odpovědným pracovníkem a podnikem, podle níž je norma manka stanovena odchylně, je neplatná podle § 36 odst. 1 obč. zák.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. listopadu 1963, 2 Cz 88/63).
Žalobce se domáhal na žalovaných svých zaměstnancích náhrady mank zjištěných fyzickými inventurami, a to na základě hmotné odpovědnosti převzaté smlouvou (§ 4 zák. č. 71/1958 Sb.). Inventura skončila mankem proto, že v rozhodujícím období bylo žalovaným na ztráty vzniklé přirozeným úbytkem zboží počítáno jen 0,17 %, a nebylo by tu manka, kdyby bylo žalovaným přiznáno t. zv. ztratné tak, jak bylo stanoveno ve smlouvách o hmotné odpovědnosti, tj. ve výši 0,27 %.
Posouzení věci záviselo tedy na tom, zda bylo pro normu mank právem použito koeficientu 0,17 % či nikoliv.
Obvodní soud pro Prahu 3 dospěl k závěru, že normy ztratného jsou stanoveny obecně platnými právními předpisy vydanými ministerstvem vnitřního obchodu a jeho výše je určena jednak určitým procentem z velkoobchodního obratu, nebo její určení je ponecháno řediteli podniku po projednání se závodním výborem ROH, ovšem v rámci procenta z obratu, stanoveného pro jednotlivá sdružena ministerstva vnitřního obchod a v rámci procenta z obratu stanoveného ředitelem sdružení pro jednotlivé podniky, a že, poněvadž jde o normu určenou podle obecného právního předpisu, je jakákoliv dohoda, podle níž by norma mank byla stanovena odchylně, neplatná, neboť by odporovala § 36 odst. 1 obč. zák.
Stanovení nižší normy ztrát je však podle názoru obvodního soudu podstatnou změnou smlouvy o hmotné odpovědnosti, kterou nutno posuzovat jako celek a kterou nelze jednostranně měnit. Zaměstnance neváže taková jednostranná změna normy ztrát ze strany podniku a neodpovídá proto za schodek, který vznikl právě se zřetelem k tomuto jednostrannému snížení normy ztrát. Soud proto žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že ke snížení normy mank, které by zavazovalo zaměstnance, mohlo dojít po projednání se ZV ROH jen se souhlasem hmotně odpovědných zaměstnanců, poněvadž taková změna se musela projevit ve vyúčtování svěřených hodnot. Změna normy mank byla sice dána na vědomí vedoucím prodejen, tito však s ní nesouhlasili. důsledky s jednostranným snížením norem mank nemohou jít k tíži žalovaným zaměstnancům.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem obou soudů byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Normy mank jsou stanoveny obecně platnými právními předpisy vydanými min. vnitřního obchodu na základě zmocnění daného zák. č. 160/1949 Sb. (srov. MVO č. 83/1958 Ú. L., výnos MVO č. 37/1958 Věstníku; srov. i MVO 379/52. 380/52 až 386/1952 Ú. l., vyhl. MVO č. 264/1953 Ú. l.,