119/1998 Sb., Nález Ústavního soudu ze dne 29. dubna 1998 ve věci návrhu na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství

Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:
  • A
  • A
č. 119/1998 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 1998 v plénu o návrhu skupiny poslanců a skupiny senátorů na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 9. prosince 1997 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, které obsahuje návrh skupiny 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství, a obsahově zcela stejný návrh podepsaný skupinou 20 senátorů.
Nařízení vlády, které nabylo účinnosti dnem 1. září 1997 a které bylo vydáno na základě ustanovení § 23 písm. h) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, v platném znění, navrhovatelé vytýkají, že je v rozporu se zákonem, a toto tvrzení opírají o následující argumenty.
Podle názoru navrhovatelů zákon č. 143/1992 Sb. [§ 23 písm. h)] zmocňuje vládu stanovit nařízením „míru vyučovací povinnosti učitelů, povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků a vychovatelů“. Ustanovení § 2 napadeného nařízení vlády však stanoví, že míru vyučovací povinnosti, resp. povinnosti výchovné práce tvoří jednak přímá vyučovací povinnost, resp. přímá výchovná činnost [písm. a) cit. ustanovení] a příprava na přímou vyučovací činnost (přímou výchovnou činnost), práce bezprostředně související s touto činností a další práce, které vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy ve školách a školských zařízeních podle Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, a to do rozsahu stanovené týdenní pracovní doby [písm. b) cit. ustanovení]. Z toho navrhovatelé dovozují, že § 2 nařízení vlády jde nad rámec zákonného zmocnění, neboť zákon zmocnil vládu k určení míry vyučovací povinnosti (resp. povinnosti výchovné práce u ostatních pedagogických pracovníků), čímž je nepochybně míněna pouze přímá vyučovací činnost nebo přímá výchovná činnost - tedy pouze povinnosti uvedené pod písmenem a). Povinnosti stanovené pod písmenem b) tedy nemají svůj základ v zákoně. Podle názoru navrhovatelů je tedy v tomto směru napadené nařízení vlády v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Navrhovatelé dále argumentují tím, že rozsah přímé vyučovací povinnosti, resp. přímé výchovné činnosti, který stanoví příloha nařízení vlády, je ve srovnání s předchozí právní úpravou (nařízení vlády č. 503/1992 Sb.) vyšší. Proto, vycházejí-li navrhovatelé z názoru, že pracovní povinnosti pedagogických pracovníků naplňovaly již před novou úpravou zákonnou týdenní pracovní dobu, pak zvýšením přímé vyučovací povinnosti, a tedy i s tím souvisejících nezbytných ostatních činností, muselo nutně dojít k překročení nejvyšší zákonem stanovené týdenní pracovní doby. Ta činí podle § 83 odst. 1 zákoníku práce 43 hodin. S ohledem na možné zkrácení ve smyslu odstavců 3 až 5 tohoto paragrafu představuje stanovená týdenní pracovní doba u učitelů a ostatních pedagogických
 
 Nahoru