Input:

R 119/1956; Garance

č. 119/1956 Sb. rozh. obÄŤ.
Uplatní-li důchodce nárok na vyměření nového důchodu podle § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, nemůže být pro vyměření tohoto nového důchodu považována doba, kdy není zaměstnán, jako doba náhradní proto, že v ní pobíral důchodovou dávku národního pojištění.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 27. dubna 1956, Cz 53/56.)
Navrhovatel je od 1. dubna 1944 poživatelem invalidní hornické provise. Dne 29. února 1951 vstoupil jako důchodce do zaměstnání a pracoval tak do 12. března 1951 a poté od 25. dubna 1952 do 30. dubna 1954. K jeho žádosti vyměřil mu Státní úřad důchodového zabezpečení podle § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, na místo dosavadního důchodu nový důchod, při čemž neuznal při výpočtu průměrného ročního výdělku dobu od 13. března 1951 do 24 dubna 1952, kdy navrhovatel nebyl zaměstnán, za dobu náhradní.
Lidový soud civilní v Ostravě k opravnému prostředku navrhovatele zrušil výměr odpůrcův a uložil mu, aby vyplácel navrhovateli nový důchod z průměrného ročního výdělku, při jehož výpočtu by posoudil uvedenou dobu jako dobu náhradní.
Krajský soud v Ostravě jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy zaujaly stanovisko, že dobu od 13. března 1951 do 24. dubna 1952 je uznat za dobu náhradní, ježto není prý důvodu, proč by na pracujícího důchodce nemělo být použito „všeobecných ustanovení o náhradních dobách když ani zákon o národním pojištění, ani vládní nařízení č. 49/1951 Sb. nemají ustanovení, které by svědčilo o opaku. Doba pobírání důchodu je dobou náhradní a při výpočtu průměrného ročního výdělku nelze k ní podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj. přihlížet.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudkem krajského soudu v Ostravě i lidového soudu civilního v Ostravě byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Vládní nařízení č. 49/1951 Sb. sleduje podle svého úvodního ustanovení v § 1 jako hlavní svůj cíl splnění zvýšených úkolů pětiletého hospodářského plánu a má proto za úkol získat nové pracovníky z řad důchodců vytvořením příznivějších pro ně předpokladů, vstoupí-li do zaměstnání. Na tomto podkladě a s hlediska všech těchto složek, t. j. sledovaného cíle, daného úkolu a způsobu jeho dosažení, jsou pak vybudována jednotlivá jeho ustanovení. Spočívá tudíž toto vládní nařízení na zásadách od zákona o národním pojištění v některých směrech odlišných a při výkladu jeho ustanovení mohou proto přijít v úvahu obecná ustanovení zákona o národním pojištění jen, nejsou-li se zásadami tohoto nařízení v rozporu.
To je třeba mít na mysli i při výkladu ustanovení § 4 zák. č. 49/1951 Sb. Podle tohoto ustanovení může invalidnímu nebo starobnímu důchodci, který je zaměstnán alespoň po dobu dvou let po 31. prosinci 1950, být na jeho žádost vyměřen na místo dosavadního důchodu a zvyšovacích částek za dobu opětného zaměstnání nový důchod podle předpisů o národním pojištění platných v den skončení zaměstnání a z vyměřovacího základu stanoveného též podle výdělku z doby opětného zaměstnání.
V tomto ustanovení mluví se výslovně o novém důchodu, který se přiznává důchodci na místo