Input:

č. 116/1954 Sb. rozh. obč., Garance

č. 116/1954 Sb. rozh. obč.
Za účinnosti zákona č. 244/1948 Sb., o státní mzdové politice, jímž bylo zrušeno po př. zakázáno vyplácení jednorázových odměn (remunerací), nutno jednorázové odměny, pokud byly přesto zaměstnancům vyplaceny v souvislosti s výkonen smluvené práce, zahrnout do veškerého příjmu ve smyslu § 20 zák. o nár. poj., který tvoří vyměřovací základ.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 26. května 1954, Cz 118/54.)
Platebním výměrem z 30. 6. 1952 předepsala bývalá okresní národní pojišťovna státnímu výrobnímu ústavu dodatečně pojistné, v němž byla obsažena také částka za mimořádné odměny vyplacené dělnictvu ústavu za rok 1949 v prosinci 1950 ve výši 210.800 Kčs. Ústav odporoval dodatečnému předpisu pojistného pokud jde o tuto částku odměn a tvrdil, že šlo o remuneraci, která se do vyměřovacího základu nezapočítává, takže pojistné bylo předepsáno bezdůvodně.
Lidový soud civilní v Brně platební výměr zrušil. Soud zjistil ze zprávy ministerstva, že nešlo o prémii, nýbrž o odměnu, která byla přiznána se zřetelem na mimořádné výsledky činnosti ústavu v r. 1949, aniž byl brán zřetel na to, že těchto výsledků bylo dosaženo mimořádným pracovním úsilím zaměstnanců, takže nelze mluvit o výkonnostní odměně. Proto lidový soud považoval vyplacenou částku za roční remuneraci, která podle § 20 odst. 1 zák. o nár. poj. není součástí vyměřovacího základu a nelze z ní vyměřit pojistné.
Krajský soud v Brně nevyhověl odvolání nositele pojištění. Aby čelil jeho námitce, že nešlo o mimořádnou odměnu, nýbrž o odměnu pravidelně se opakující, vyžádal si od ministerstva další zprávu a zjistil z ní, že i odměny z r. 1951 byly jednorázové, že zaměstnanci neměli na ně právního nároku a že nešlo o odměnu za mimořádné pracovní úsilí zaměstnanců, a tedy o odměnu výkonnostní. I krajský soud dospěl proto k závěru, že šlo o roční remuneraci.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že usneseními obou soudů byl porušen