Input:

R 110/1957; Garance

č. 110/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
K otázce, které okolnosti jsou rozhodné pro přiznání úhrady osobních potřeb manželu v případě, byl-li rozvod vysloven z viny obou manželů podle § 34 odst. 2 zák. o právu rod.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 7. května 1957, Cz 129/57.)
Manželství účastníků bylo rozvedeno z viny obou manželů.
Navrhovatelka domáhala se na odpůrci příspěvku na úhradu osobních potřeb ve výši 300 Kčs měsíčně z důvodu, že pro nemoc není schopna výdělečné činnosti.
Lidový soud civilní v Praze její návrh zamítl s odůvodněním, že žije ve společné domácnosti se svým bratrem, je vlastnicí rodinného domku o jedné bytové jednotce, z něhož přijímá nájemné 80 Kčs měsíčně, a kromě toho že je vlastnicí 8 měřic pole, které jsou v nuceném nájmu, takže i když je nemocná, je v lepších hospodářských poměrech nežli odpůrce, který je odkázán na invalidní důchod ve výši 727 Kčs měsíčně.
Krajský soud v Praze změnil napadené usnesení tak, že uznal odpůrce povinným platit navrhovatelce na úhradu osobních potřeb 100 Kčs měsíčně od 1. listopadu 1955 s odůvodněním, že navrhovatelka není s to uhradit plně své osobní potřeby. Krajský soud uvádí ve svém usnesení, že nejnutnější výživu získává navrhovatelka v domácnosti svého bratra, jemuž vykonává lehčí práce, výtěžek z jejího domku nemůže však po zaplacení poplatků a dluhů krýt její osobní potřeby, takže se zřetelem k příjmu odpůrce a jeho rodinným poměrům, neboť druhá manželka odpůrcova je výděleně činná, nutno považovat částku 100 Kčs za přiměřenou měsíční částku k hrazení části osobních potřeb, i když byl